První otázka asi nemůže být jiná: co všechno podle vás ztrácíme s úmrtím Karla Gotta?

Končí nějaká etapa. Karel Gott představoval jakousi kontinuitu, jistotu. Svět, který jsme dobře znali. Lidi říkali, když onemocněl, že si nedovedou představit, co nastane, až zemře. Nějak jsme ho všichni považovali za nesmrtelného. Lidi na sociálních sítích píšou, co dělali, když se tu zprávu dozvěděli. Někteří řídili auto a museli zastavit, protože se rozbrečeli. Jako když umře člen rodiny. Já jsem prožil malý šok. Takové chvilkové ochromení.

Váš tatínek se jako hudební skladatel pohyboval ve stejném prostředí jako Karel Gott, máte na něj nějakou speciální osobní vzpomínku?

Když byl Karel Gott v roce 1967 v Las Vegas, poslal tátovi pohled. Noční Las Vegas ve světlech neónů, s pompézními stavbami a billboardy se světovými hvězdami. Měli jsme tu fotku dlouho za sklem na kredenci. Možná od té doby mám rád americký „style of life“ – velká auta, pin-up girls, air brush, pop art, klan Kennedyů, Marylin Monroe, Harley Davidson ... jestli on za to ten Gott taky trochu nemůže.

Čím to je, že zpěváci generace ze šedesátých let se dokázali téměř všichni udržet na scéně desítky let, zatímco pozdější hvězdy, nemluvě o těch současných, obvykle po pár letech zhasnou? Byla to nějaká mimořádná generace, nebo to bylo dané tehdejší dobou, médii a dalšími věcmi?

Za prvé umějí řemeslo. Jsou to dobří zpěváci, a za druhé, většina lidí chce na hudbu tancovat nebo si ji zazpívat. A to hudba šedesátých let nabízela. Byla to doba, která asi ukončovala nějaké období klasických forem, harmonie, instrumentace i zpěvu. Jen do sebe natáhla prvky jazzu. Pak jsme se s normalizací uzavřeli do sebe. V sedmdesátkách jsme začali poslouchat západní hudbu, v osmdesátkách už jsme většinou byli orientovaní na Západ, a i když se rodili zpěváci jako Michal David a Iveta Bartošová, Karel Gott na nebi zůstával jako domácí stálice pro všechny.

Vadim Petrov

V „nekrologu“, který se objevil na webu magazínu Respekt, se psalo, že „kariéra Karla Gotta by nebyla myslitelná v žádném jiném než v autoritativním režimu, který si udržuje kontrolu nad kulturním provozem“. Myslíte si, že opravdu Gott vydělal na době, která tu byla v letech 1969–1989?

Vezměte si, jaký tady byl v té době život. Žili jsme v šedi. Menšina národa socialismu věřila a aktivně ho budovala, o něco víc lidí aktivně kolaborovalo, naprostá většina kolaborovala pasivně a menšina proti totalitě bojovala. Karel Gott to všechno propojoval. V tom pozitivním. V tom, na čem se většina shodla.  

V tomtéž textu se také spekuluje, že popularita Karla Gotta v Německu, o které se často mluví, byla dána tím, že byl exotický „hlas z východu“ a že kdyby do Německa emigroval, jak v roce 1970 uvažoval, že by tam nikdy takového úspěchu nedosáhl. Z pohledu člověka, který se pohyboval kolem branže – jak reálná byla Gottova popularita na Západě?

Kdyby odešel, určitě by se prosadil. Možná že by nebyl Engelbert Humperdinck, Tom Jones, Frank Sinatra, anebo taky ano, kdo ví, ale on tady zůstal se svým publikem, které sice možná nebylo úplně morálně ideální z hlediska současných soudců, ale bylo to jeho publikum. Publikum ho poslouchalo, protože jeho písničky přinášely radost. Ti lidé nebyli žádní hrdinové, chtěli jen normálně žít, starat se o rodinu, vychovat děti a nemít strach z čeho zaplatí složenky.