Pane Lasico, vy jste známý jako jedna z legendárních ikon společného Československa – ve všech minulých i současných podobách tohoto označení. Povězte mi, jak jste coby „federální patriot“ vnímal rozdělení obou zemí v roce 1993?

Podívejte se, kdybych měl Československo přirovnat k manželství, tak bych řekl, že přece není žádný kumšt se rozvést, umění je zůstat spolu! Pokud to samozřejmě nabízí nějakou smysluplnou existenci a perspektivu. Ale už jsem si na tento stav zvykl, ano, nemáme žádné hranice, a jak nyní řekla moje žena (diplomatka a bývalá herečka Magda Vášáryová), jsme alespoň, pokud jde o toto, v klidu.

Ale jedna věc mě tedy hodně zarazila – a to, když jsem byl nedávno na Slovensku svědkem oslav nějakého výročí vztahujícího se k někdejší federaci a všichni přítomní politici svorně připisovali rozdělení Československa výhradně Václavu Klausovi!A já si přitom velmi dobře vzpomínám, že ty slovenské tlaky byly tehdy velmi výrazné a že v tom byli zaangažovaní především mnozí slovenští politici, kteří toužili, ba přímo prahli po samostatnosti. No a my, kteří jsme byli za společný stát, jsme byli považováni za zrádce. To vše je samozřejmě minulost, ovšem ta kategorická prohlášení, že za tím vším byl jen Václav Klaus, mě opravdu překvapila.Měli bychom mu za to asi postavit nějaký ten pomník! (smích)

Rok 2019 přinesl jednu velmi smutnou zprávu – zemřel dobrého půl století nejoblíbenější český zpěvák Karel Gott. Z toho, jak o něm po smrti referovala některá média, v nichž se vyjadřovali nejrůznější experti, by si mohl nezaujatý čtenář učinit obrázek, že Karel Gott se naučil zpívat prakticky jen z vůle a díky komunistům, jimž poté ještě navíc iniciativně posloužil jakožto ústřední exponát ve výkladní skříni tehdejšího totalitního režimu. Co říkáte na tento dějinný výklad, pane Lasico? Vy jste přece Karla Gotta znal...

No, ano jistě. Víte, já soudím, že to, co jste říkal, to není ani tak pravda jako pořádná hloupost!

Přece, doufám, snad všichni víme, že Karel Gott jednoduše nemohl za to, že žil a pracoval v komunismu!A takových umělců, kteří v této politické éře udělali kariéru bylo podstatně víc. To bychom potom mohli podle tohoto vzoru začít kádrovat Karla Högera, Zdeňka Štěpánka a mnohé další skvělé české umělce.Takže, řeknu to takto: Karel Gott byl zkrátka jedinečný. A byl to opravdový král české pop music!

Nepřidělil někdo i vám nálepku komunistického prominenta jen proto, že jste tehdy veřejně vystupoval a byl velmi populární? I když samozřejmě vím, že jste měl také dost zákazů…

No, nevím, jestli je to nakonec štěstí, ale já jsem tehdy vystupovat „mohl, ale současně i nemohl“. Celkem 7 let jsem měl dost přísný zákaz a i potom pořád nějaké těžkosti, v podstatě jsem neustále lavíroval a balancoval na okraji pomyslné propasti a někdy jsem do ní spadl, čímž okamžitě odstartovalo další pronásledování a další zákazy. Takže asi s přihlédnutím k tomu všemu mně nikdy nikdo nevyčítal, že jsem za toho komunismu taky žil.

V Česku se stále řeší, jak se vlastně vyrovnat s komunismem. Často medializovaná je v tomto kontextu i sociologická teorie, která tvrdí, že je nezbytně nutné, aby generace těch, kteří ještě komunismus zažili, prostě „vychcípala“. Teprve pak se dostaví takýžená demokracie vyššího stupně, taková, jakou mají západní země, ke kterým vzhlížíme. Co vy na to, pane Lasico?

Aha, no tak vychcípat – to mě zaujalo, to je na každý pád takové opravdu pěkné slovo. Ale já jsem si zase při této příležitosti vzpomněl na jedno známé komunistické heslo, které zní: „Vstanou noví bojovníci...“ A toho se musíme obávat!

A pokud jde o to vyrovnání se s komunismem?

Ale, no tak jistě, že jsme se nevyrovnali s komunistickou etapou v našich společných dějinách, to je prostě holá pravda.

Ta příležitost tu byla koncem 80. a začátkem 90.let, ale tehdy – a to si myslím i já sám – to prostě nešlo. Ne, opravdu to nešlo. A nešlo to nejen v Československu, ale ani nikde jinde. Ani v Maďarsku, ani v Polsku.A všechno to má logický a nadmíru prozaický důvod.Není přece možné se vyrovnat s komunismem, když máte, dejme tomu, 2 miliony lidí, kteří byli tehdy členy komunistické strany, a to jich patrně bylo ještě o něco víc. To je pak velmi těžké, ty lidi přece vyměnit nemůžete. Ti tu zkrátka jsou.

Přesto tu byly určité věci, které jsme mohli odstranit. U nás na Slovensku zejména v oblasti justice a vůbec v otázkách práva.Jenomže ti, kteří v tom minulém režimu zastávali nějakou pozici, se samozřejmě maximálně vynasnažili, aby si ten post a ten vliv, který měli, udrželi. A bohužel se jim to v některých případech úspěšně podařilo.

Na straně druhé, nebýt komunistů, tak nebyl zvolen ani Václav Havel. To se ale až tak často nahlas neříká…

Tak to se ani říkat nemusí, protože to je pravda! Tak to skutečně bylo. Komunisté ho přece svými hlasy zvolili. Upřímně řečeno, nevím, jak a čím je tehdy pan Čalfa vlastně dokázal přesvědčit, ale skutečně, tak jak byli dlouhodobě navyklí, přišli a jednohlasně a jednomyslně prezidenta zvolili...(smích)Tehdy jsem to považoval za určitý akt spravedlnosti, tuhle jednohlasnost ve prospěch Václava Havla.

A jak vnímáte přítomnost komunistů na dnešní politické scéně?

Tak vy, pokud vím, ještě komunistickou stranu stále máte, a to dokonce v Parlamentu. Na Slovensku komunistickou stranu už dávno v parlamentu nemáme, ale komunisty tam máme i nadále... (smích)

U nás se v minulém roce právně zhmotnila myšlenka soudit bývalé komunistické předáky Lubomíra Štrougala a Miloše Jakeše. Je to alespoň trošku smysluplné?

Je pravda, že byli představiteli státu v době vlády jedné strany, i když Jakeš byl opravdu neschopný vůdce, ale málo platné, byl v čele vlády, a proto byl také zodpovědný za to, co se za jeho panování událo.Nicméně já se zde neodvažuji tvrdit, že by to dnes něčemu napomohlo, kdybychom nyní Jakeše postavili před soud a odsoudili ho. To se mohlo, nebo spíše mělo stát tak před 10 lety. Tehdy by to ještě vyznělo coby gesto, jež něco jasně naznačuje. Tehdy by to smysl mělo.Ale dnes? Dnes už je pozdě!

Pane Lasico, kdybyste měl z té éry komunismu vybrat (kromě mládí) něco, co byste si rád přenesl i do těch dnů dnešních, co by to bylo?

No, tak to je dobrá otázka, ale samozřejmě těžká odpověď. Ještě když jste mi navíc předem diskvalifikoval tu variantu mládí…(smích)

Ale pokud jde tedy o mou profesi – a teď se budete možná divit – mně se dnes tak trochu stýská po tom, co fungovalo za komunismu v různých podobách a v různých oblastech a čemu se říkalo cenzura!

Já si totiž myslím, že by to pro skutečně tvořivé lidi znamenalo velký přínos. Víte proč? Protože, když člověk předkládá věci cenzuře, tak je nucen už dopředu počítat se všemi potenciálními zásahy a omezeními a výsledkem je, že se snaží předkládat opravdu promyšlený text, kde je vše důležité uzavřeno v asociacích, metaforách, jinotajích atd. Ta dnešní všudypřítomná otevřenost nám v tomto trochu škodí, ale pokud se přes ni dokážete přenést způsobem, o kterém jsem mluvil, pak postupujete o nemalý umělecký schůdek směrem nahoru. Ano, paradoxně právě díky cenzuře tu vznikaly věci , které měly a mají velkou uměleckou hodnotu.Tím vším, jak jistě chápete, samozřejmě neříkám, že jsem snad pro, aby zde přestala existovat svoboda slova...

V poslední době jsem hovořil hned s několika umělci a de facto všichni se shodli, že umělec nemůže už kvůli svému specifickému naturelu nikdy trvale obstát v politice. Co o tom soudíte?

Víte, podle mě se to liší opravdu případ od případu. Jistě tu byli někteří umělci, kteří v politice obstáli – jako například Václav Havel. Na straně druhé je pravda, že bylo dost těch, kteří tam zkrátka nevydrželi, protože to prostředí jim nebylo v ničem blízké. Nebyla to, takříkajíc, krajina, kterou by někdo namaloval přímo pro ně.

Pane Lasico, co říkáte na vaší současnou prezidentku Zuzanu Čaputovou. Jako pohledná žena nejenom na Slovensku nepochybně oslovila nemalou část mužského elektorátu...

No, tak to nesporněa nijak se tomu taky nedivím. (smích)

Víte, pro mě osobně je to to nejlepší, co nás, to jest Slovensko, v tom minulém roce mohlo potkat. Ona totiž nejenom dobře vypadá, ale tím to naštěstí nekončí. Já to nejdůležitější vidím v tom, že i její postoje a názory představují jakousi naději pro budoucnost.

Tak si říkám, máte radost z toho, že českým premiérem je nyní Slovák?

No, tak to spíš vy máte určitě radost, když jste si ho zvolili(smích).Totiž pro nás jako pro Slováky to zase tolik neznamená, ale jistě je to o něco příjemnější, než kdybyste tam měli Vasila Biľaka…

Pane Lasico, pro mě jste byl vždy synonymem inteligentního humoru.

Děkuji vám...

Společně s Júliem Satinským jste vytvořili legendární komickou dvojici. Obzvláště rád z doby před listopadem 89 vzpomínám na pořad Ktosi je za dverami…

No ano, Ktosi je za dverami, a pokaždé tam někdo skutečně byl. Já si myslím, že to tehdy opravdu nebyl špatný humor. Dokonce i teď po více než 40 letech slovenská televize zařadila právě tento pořad na silvestra, těsně po půlnoci, a byla velmi překvapená, kolik lidí se na to dívalo. Já jsem byl mezi nimi a cítil jsem skutečnou hrdost na to, že takováto letitá repríza ty diváky dokázala natolik intenzivně oslovit. Podle mě je to důkazem určité kvality.A mimochodem, docela by mě zajímalo, i když já se toho už samozřejmě nedožiju, které z těch současných zábavných pořadů a programů dokážou někoho zaujmout a pobavit ještě po 40 a více letech…

Pane Lasico, jeden z vašich kolegů v branži Alain Delon se v květnu nechal slyšet (a nebyl zdaleka první), že výhoda stáří spočívá v tom, že může konečně říkat to, co si doopravdy myslí. Souhlasíte s tím jako nastávající osmdesátník?

Ano, tak samozřejmě. To říkala už moje matka. Ona se dožila 92 roků a vždycky mi povídala – to jediné, co je pozitivní na vysokém věku, je skutečnost, že můžeš konečně začít říkat všechno, co si doopravdy myslíš. Jenomže u mě to takhle nefunguje a vlastně se nic nezměnilo. Já se snažil říkat vždy, co si myslím, i když jsem byl mladý, zkrátka tak nějak kontinuálně po celý život(smích).Ale pravdou je, že říkat pravdu se ne vždy v životě vyplatí.

Pane Lasico, máte nějaké přání do nového roku 2020?

No tak, podívejte se, to není tak složité uhodnout. Jak jste už sám zmínil, za chvíli mi bude 80 let, takže když řeknu, že si přeju zdraví, tak mi můžete věřit, že to myslím opravdu vážně a opravdu upřímně.

Já vám tedy k vašemu jubileu přeji pevné zdraví a zachovejte si svůj nezaměnitelný humor i do dalších let!

Já vám moc děkuji a přeji i vám všechno dobré...

Rozhovor vedl Tomáš Procházka