Andrej Babiš prý shání kompro na Jana Lipavského a ještě přitom říká, že je Lipavský „zmrd“ a shání se po tom, zda má ministr děti. Udělal Babiš něco výjimečného, nebo je výjimečné jen to, že tento požadavek vylezl ven a jedná se o běžnou praxi?

Za bé je správně. To samozřejmě nijak Babiše neomlouvá a nevyviňuje, nicméně je naprosto jasné, že se jedná o běžnou praxi ve vrcholných vlivových sférách – a vlastně nejen tam. Kdo si myslí, že tomu tak není, zkrátka ještě neprošel „pubertou“ v souvislosti s prozřením do reality a zůstává v tomto ohledu uvězněn ve fikci budované mediálně politicky kulturním hlavním proudem. Ostatně opět se budu opakovat, ale do významné funkce v politice, médiích atd., se zkrátka dostane jen prověřený kádr, který je buď polodementní, vydíratelný, úplatný – nebo nejlépe a nejčastěji od každého trochu – jen v různém poměru. A to platí i pro Andreje Babiše.

Vřele všem čtenářům na toto téma opakovaně doporučuji dvě díla našich literárních géniů – bez přehánění. A to knihu i známější stejnojmenný film Ucho od Jana Procházky a Jak chutná moc od Ladislava Mňačka. Tam je řada obdobných praktik aplikovaných v politice z „první ruky“ popsána jak v učebnici pro politiky či zpravodajce. Oba spisovatelé totiž byli nejprve komunistickými prominenty s blízkými styky s nejvyššími patry tehdejší politiky, aby se posléze vzhledem ke své inteligenci, charakteru, kritickým, konfrontačním postojům k nepravostem a férovému přístupu k popisu tehdejší reality znelíbili mocným a stali perzekvovanými vyděděnci. A ačkoliv jejich díla odrážela praxi v tehdejším režimu, tak prakticky totožně platí i na režim současný. Změnilo se názvosloví – socialismus nahradila liberální demokracie, ale totalitní praktiky zůstaly podobné.

Když už jsme u sprosťáren, Kolář mladší pro změnu prohlásil Luboše Zaorálka za „čuráka“, protože se otíral o jeho otce. A pak se „omluvil těm“, kterých se to dotklo, ale ne Zaorálkovi. Máme být vulgaritami Koláře mladšího pohoršeni?

Tak prorežimním prominentům typu agentů Kolářů, Řeporyjce Novotného a spol. jest ze strany politicko-mediálního mainstreamu povoleno vše. Já bych se nepohoršoval ani tak nad jeho vulgaritami, jako spíše nad tím, že bezpáteřní hysterické krysy – hluboce se omlouvám všem krysám – jeho typu se vyhřívají na dobře z našich kapes placených místech a nějakým způsobem navenek vytvářejí obraz České republiky. Jakkoliv pomýlený. Neb vidět a slyšet je často bezvýznamná, ale nejukřičenější a nejhysteričtější menšina, která je daným totalitním režimem protežována.

Pohoršení u jisté části obyvatel vzbuzuje další vývoj na Slovensku, kde současná vláda chce prý zvýšit politickou kontrolu nad veřejnoprávními médii. Už se ozývá, jak je na Slovensku likvidována demokracie. Neměli by ale dotyční stejně silně protestovat i proti tomu, co se děje v Polsku?

Víte, jde pouze o bouře ve sklenících vody. Věční protestující, kteří slouží ať už vědomě či nevědomě stávajícímu režimu, budou nyní hledat cokoliv proti vládě Roberta Fica. Faktem je, že „politická kontrola“ médií je za současného stavu – dle mého – banálním hašteřením. Nebo si snad někdo myslí, že média hlavního proudu nejsou pod politickou kontrolou? Vysílají snad naše veřejnoprávní média v čele s bruselsko-washingtonsko-berlínskou protičeskou ČT vyváženě, objektivně či nezávisle? Ani zbla. A to tato média nemusí být ani pod přímou politickou kontrolou. Stačí ona nepřímá, kdy skrze různé neziskovky, think-tanky a nátlakovky typu Aspen Institutu dostanete do redakcí své lidi – nebo stávající redaktory postupně indoktrinujete a zaháčkujete. Případně stačí dosadit uvědomělý kádr na pozici šéfredaktora, případně o úroveň níž a mediální svazáci budou sami s upřímnou vervou psát politicky pravověrně, aniž by byli přímo politicky ovlivňováni. Tohle všechno je léty ověřená lehká malá násobilka.