Andrej Babiš prý shání kompro na Jana Lipavského a ještě přitom říká, že je Lipavský „zmrd“ a shání se po tom, zda má ministr děti. Udělal Babiš něco výjimečného, nebo je výjimečné jen to, že tento požadavek vylezl ven a jedná se o běžnou praxi?

Za bé je správně. To samozřejmě nijak Babiše neomlouvá a nevyviňuje, nicméně je naprosto jasné, že se jedná o běžnou praxi ve vrcholných vlivových sférách – a vlastně nejen tam. Kdo si myslí, že tomu tak není, zkrátka ještě neprošel „pubertou“ v souvislosti s prozřením do reality a zůstává v tomto ohledu uvězněn ve fikci budované mediálně politicky kulturním hlavním proudem. Ostatně opět se budu opakovat, ale do významné funkce v politice, médiích atd., se zkrátka dostane jen prověřený kádr, který je buď polodementní, vydíratelný, úplatný – nebo nejlépe a nejčastěji od každého trochu – jen v různém poměru. A to platí i pro Andreje Babiše.

Vřele všem čtenářům na toto téma opakovaně doporučuji dvě díla našich literárních géniů – bez přehánění. A to knihu i známější stejnojmenný film Ucho od Jana Procházky a Jak chutná moc od Ladislava Mňačka. Tam je řada obdobných praktik aplikovaných v politice z „první ruky“ popsána jak v učebnici pro politiky či zpravodajce. Oba spisovatelé totiž byli nejprve komunistickými prominenty s blízkými styky s nejvyššími patry tehdejší politiky, aby se posléze vzhledem ke své inteligenci, charakteru, kritickým, konfrontačním postojům k nepravostem a férovému přístupu k popisu tehdejší reality znelíbili mocným a stali perzekvovanými vyděděnci. A ačkoliv jejich díla odrážela praxi v tehdejším režimu, tak prakticky totožně platí i na režim současný. Změnilo se názvosloví – socialismus nahradila liberální demokracie, ale totalitní praktiky zůstaly podobné.

Když už jsme u sprosťáren, Kolář mladší pro změnu prohlásil Luboše Zaorálka za „čuráka“, protože se otíral o jeho otce. A pak se „omluvil těm“, kterých se to dotklo, ale ne Zaorálkovi. Máme být vulgaritami Koláře mladšího pohoršeni?