Mediální prostor naplno ovládl uplynulý týden průjezd amerického konvoje. Jak Vy jste vnímala reakce veřejnosti, politiků i médií?

Reakce zcela odpovídaly tomu, že jsme demokratická společnost. Všichni měli možnost říct svůj názor. A v celku jsme z toho nakonec vyšli docela dobře, jako normální členský stát NATO. Část lidí mohla svobodně vyjádřit svůj negativní postoj, větší část pak zájem a podporu americkým vojskům a ta největší část byla normálně v práci.

Měli bychom dát více najevo svou sounáležitost se Severoatlantickou aliancí než máváním vlaječkami?

Po rozpadu Varšavské smlouvy a pádu komunistického režimu byl vstup ČR do NATO historickým okamžikem. Pro generaci mých rodičů to bylo jako sen. Dobré věci bere člověk velmi rychle jako samozřejmost a pro mnoho z nás je členství v NATO samozřejmostí. Stojí za to si občas připomenout, že to tak nebylo vždycky. A že když to tak nebylo, tak se nám nedařilo zrovna nejlépe. Uvědomění si toho je důležitější než nějaké gesto sounáležitosti. A vzhledem k tomu, že naše armáda je alianční armádou, můžeme tu sounáležitost projevovat jí. Zaslouží si to. Párkrát jsem zažila, jak v USA běžní lidé reagují velmi pozitivně na své vojáky. Je to až dojemně vlastenecké. Pro nás, skeptické Čechy, možná až moc. Ale něco na tom je. U nás by prozatím stačilo, kdyby vojáci měli alespoň k dispozici uniformy, které si mohou obléknout. Když ministerstvo obrany není schopno několik let zajistit základní výstroj, tak to asi ta naše armáda nepociťuje moc velkou podporu. NATO od nás očekává hlavně vybavenou a připravenou českou armádu. A my bychom ji takovou měli chtít kvůli sobě. Nejen kvůli našemu členství v NATO.

V souvislosti s udržením bezpečnosti státu někteří otevřeli myšlenku vytvoření stabilní vojenské základny NATO v České republice. Co si o tom myslíte?

Jednotky NATO na našem území stabilně jsou. Je to naše armáda. Zřízení společné základny NATO v ČR je možné, ale nechtěla bych, aby k tomu docházelo v časové souvislosti s děním na Ukrajině. Nemyslím, že ostentativní řinčení zbraněmi Putinovi za humny je ta nejlepší vyjednávací strategie. Rozhodně to není dobrá strategie, pokud společně s řinčením neprobíhají politická a obyčejně lidská jednání na nejvyšší úrovni. Už jsem na stránkách Parlamentních listů jednou vzpomínala na jednání Reagana s Gorbačovem. Oba zbrojili jako o život, ale zároveň spolu chodili po zahradě a jednali, zatímco Raisa s Nancy si povídaly u čaje. Normálním lidským jednáním se dosáhne nejvíce, pokud je ovšem vůle na obou stranách. Chápu ale, že v pozadí toho lidského jednání je pro jeho efektivitu dobré mít kvalitní arzenál a vycvičenou armádu.