Jak vnímáte roli papeže Františka kolem synodu, který se týkal postavení rodiny v dnešní společnosti a svatého přijímání rozvedených, či jeho vstřícnost k aktivním homosexuálům? A jak vnímáte jeho apoštolskou exhortaci Amoris Laetitia (Radost lásky)? Není ohrožena snadnější rozlukou manželství a případným svatým přijímáním rozvedených svátost manželství a svátost eucharistie?

Františkovo vystupování v této roli, adhortace Amoris Laetitia, a zejména jeho vyjádření v letadle při návratu z ostrova Lesbos jasně ukázaly, na čí straně papež stojí: Na straně těch, kteří požadují, aby rozvedeným žijícím v nelegitimních svazcích bylo podáváno svaté přijímání, aniž by se oni museli – tak jako dosud – zavázat žít „jako bratr a sestra“. Adhortaci označil vynikající italský katolický historik Roberto De Mattei za „katastrofu“. Plně s ním souhlasím.    

Jak vnímáte, že je nakloněn ke svatému přijímání luteránů přítomných na katolické mši?

Obávám se, že bude ještě hůř, a to v souvislosti s blížícím se jubileem Lutherova vystoupení.  

Někteří tradiční katolíci papeže kritizují, že vyhledává falešnou popularitu tohoto světa a dává na odiv svou skromnost. Sklízí tak obdiv u nepřátel církve, libertinů a tak dále. Co o tom soudíte? Trochu si vybavuji Rady zkušeného ďábla od C.S. Lewise, kde ďábel Tasemník radí Zmarchrobovi, aby u člověka vyvolal „pyšnost na jeho pokoru...“

Kristus jasně řekl: „Běda, když vás budou všichni lidé chválit.“ Víc snad k tomu netřeba. Ale nechci soudit, možná jsou motivy papeže Františka jiné, do jeho duše a srdce nevidím. Tím samozřejmě nezpochybňuji své kategorické odmítnutí jeho linie v katolické církvi. A necítím se povolán posuzovat, jestli František je opravdu „pyšný na svoji pokoru“ – jak jsem řekl, do jeho nitra nevidím.

Co říkáte na jeho „desatero“, kde fakticky vyzval („Neobracejte na víru.“), že katolíci se nemají snažit své bližní přesvědčit, aby se obrátili ke katolické víře? Také řekl: „Jdeš přesvědčit druhého, aby se stal katolíkem? O to mi nejde! Jdi se s ním setkat, protože je to tvůj bratr! To stačí. Jdi mu pomoci, zbytek udělá za tebe Ježíš a Duch svatý.“

Objektivně je to alibismus jako hrom. Aplikace těchto papežových slov znamená, že mám druhému pouze pomáhat a o víře se s ním vůbec nebavit. Ono je to tak pohodlnější, nenadělám si totiž nepřátele a nebudu považován za blbce a fanatika – svoji zbabělost schovám za Ježíše a Ducha Svatého, aby oni udělali za mne to, co já jsem povinen ve světle Pánovy výzvy: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium.“  

Jenže to odporuje katolickému katechismu, který i v pokoncilní církvi pořád platí. V něm je vypočítáno vedle 7 skutků tělesného milosrdenství i 7 skutků duchovního milosrdenství, mezi nimiž stojí na prvních místech „poučovat nevědomé, radit pochybujícím, napomínat hříšníky“. Takže mám-li se rozhodnout, jestli poslechnu katechismus, nebo papeže Františka, tak volím rozhodně první variantu, neboť ta je součástí neměnné nauky církve, kdežto František uvedenými výroky se od ní odchyluje.