Tento rok dominuje našim životům válka na Ukrajině. Tu bez diskuse rozpoutal Putin. Ohlížet se zpět už nemá smysl, ale pokud tak učiníme, co jsou základní faktory vzniku této války? Kde leží její příčiny a jaké poučení si, po úvaze, vzít do budoucna?

V současné době, z bezpečnostního hlediska, žijeme po období 2. světové války v bezprecedentní době, která bezpochyby měla své historické příčiny a je třeba se na ni dívat v kontextu vývoje bezpečnostních krizí za poslední dvě dekády. Co se týče mezinárodní bezpečnostní situace, tak pokud se podíváme na krize na Blízkém východě, teroristické útoky, které byly spáchány, tak je zjevné, že bezpečnostní situace se za posledních dvacet let zhoršovala. S ohledem na místa konání těchto bezpečnostních – válečných krizí, evropské země žily v relativním bezpečí a klidu, bez hlubšího uvědomění si příčin a hlavně reakcí na postupně zhoršující se bezpečnostní situaci.

Obrat nastal v roce 2014 po anexi Krymu, kdy došlo k reálnému vojenskému obsazení území Krymu a postupnému zhoršování bezpečnostní situace na východě Ukrajiny a k vyhrocování vztahu Ruska s Ukrajinou. Evropská reakce na anexi Krymu spočívala v přijetí ekonomických sankcí vůči Rusku, které se však s odstupem času minuly účinkem. V návaznosti historicky nastavené vazby a ekonomické fungování Evropy nejen k energetickým zdrojům, ale i k dalším strategickým komoditám s Ruskem, se Evropa začala dostávat pod tlak, vyplývající z nastavené závislosti na těchto vazbách.

Diplomatická řešení této situace absolutně ztroskotala 24. února letošního roku a západní Evropa si uvědomila, že dosud nastavená cesta řešení této ukrajinské krize je slepou cestou. V České republice, ale i v ostatních evropských zemích, došlo k procitnutí v oblasti bezpečnosti a obranyschopnosti v Evropě a uvědomění si dalších konsekvencí z hlediska posílení schopností jednotlivých armád členských zemí EU. Vyvstaly otázky, jak na tuto situaci reagovat, jak zvýšit a zajistit obranyschopnost a modernizovat dosud víceméně udržované profesionální armády zemí EU včetně té naší. Najednou zmizely otázky potřebnosti navýšení obranných rozpočtů a dlouhé diskuse o pořizování vojenského vybavení pro armády, jak tomu bylo v minulosti, kdy resorty obrany byly na prvním místě při škrtech.

Pokud chceme objektivně hovořit o příčinách tohoto shora obecně a stručně popsaného konfliktu, tak toto bude otázka dalších diskusí odborníků, kteří konkrétní příčiny musí určit a popsat. Poučení je nutno hledat v detailním vyhodnocení událostí posledních dvou dekád a označit reakce či opatření, která nevedla k řešení či pokroku ke zlepšení nejen bezpečnostní situace, ale i ekonomické situace, s ohledem na prohlubující se závislost, a tím vznik určitých hospodářských faktorů, které obecně Evropskou ekonomiku formovaly.

Co dělat pro to, aby válka byla ukončena do konce roku, pokud je to vůbec reálné? A lze po Ukrajincích, kteří trpí, žádat územní či jiné ústupky?

Z historického pohledu všechny válečné konflikty dříve či později končí u jednacího stolu. Kromě nastavené trajektorie vytváření sankčního tlaku na Rusko je třeba nalézt cestu, která zúčastněné strany přivede k jednacímu stolu, a to bude otázka vyhodnocení strategických cílů na jedné či druhé straně, kdy se pouze můžeme domnívat, jaké cíle či záměr má ruská strana.

Aktuální situaci je možno hodnotit jako velmi opotřebovávací válku s dílčími úspěchy na obou stranách a jako taková může trvat ještě několik měsíců či jednotek let, což je pro lidi v daných lokalitách šíleně obtížné a traumatizující, kdy každý den dochází k úmrtí či ke zranění, a to nejen bojujících vojáků.

Leží na Miloši Zemanovi, Angele Merkelové či Emmanuelovi Macronovi vina za přílišnou vstřícnost vůči Rusku? Lze například Miloši Zemanovi vyčítat, že ani po kauze Vrbětice svůj postoj k Rusku nezměnil? Vůči Putinovi otočil až po vypuknutí invaze...

Kauza Vrbětic nebyla jistě příčinou vypuknutí války na Ukrajině. Jednání jednotlivých vrcholných představitelů zemí EU historicky vycházelo z dlouhodobě nastavených vztahů a vazeb od studené války, kdy multilaterální vztahy společenství až po bilaterální vztahy jednotlivých mocností byly doposud převážně určovány ekonomickými faktory. Obecně lze říci, že Evropa žila v relativním pocitu bezpečí, kdy se domnívala, že takováto situace nemůže nastat, a to s ohledem na nastavené bezpečnostní vztahy a vazby z doby a konce studené války, kdy v této době byla uzavřena celá řada mezinárodních smluv, například o nepoužívání jaderných zbraní, jejich regulace, nepoužívání raket středního a dlouhého doletu.

Jaká nepříjemná překvapení v oblasti bezpečnosti nám reálně hrozí? Ruský útok na Pobaltí? Čínský přepad Tchaj-wanu? Vzedmutí vlny migrace v Africe? Či něco jiného?

Další vývoj mezinárodní bezpečnostní situace je velmi těžko predikovatelný, neboť v posledním období došlo k poměrně dynamickému vývoji bezpečnostní situace, nejenom na Blízkém východě, ale i v současné době na východě Ukrajiny. Těžko jednoznačně hodnotit záměry a strategické cíle ze strany Ruska, ale nedomnívám se, že by Rusko mělo záměr rozpoutat vojenský konflikt s největší obrannou aliancí NATO a napadnout některou ze zemí Severoatlantické aliance.