Nedávno jste s Ladislavem Jaklem v Debatním klubu rozebírali dění v České televizi. Vyjádřil jste názor, že veřejnoprávní vysílatel již od tzv. spacákové krize na přelomu let 2000 a 2001 nepatří veřejnosti, ale redaktorům, jejich zájmům a názorům. Jak se to podle vás projevuje?

Prosím pěkně, aby mi bylo správně rozuměno. Já vůbec netvrdím, že Česká televize je jedno jediné obrovské spolčení. Naopak. Pracuje tam – zvláště v technických profesích – spousta skvělých profesionálů. I mezi redaktory se najdou šikovní a poctiví lidé. Totéž lze říct o managementu. Zároveň ovšem platí, že na Kavčích horách vždycky existovaly a stále existují „neviditelné“ spřátelené struktury, které vždy uměly ohlídat, aby penězovody tekly do těch správných kapes správných členů širokého pravdoláskovního „klanu“ a také aby politický, respektive propagandistický vliv, který televize nepochybně má, byl vykonáván patřičným směrem.

DEBATNÍ KLUB PETRA ŠTĚPÁNKA S LADISLAVEM JAKLEM ZDE A ZDE

Jaké zájmy a jací lidé podle vás formují současnou podobu ČT?

Největší mýlka je myslet si, že Českou televizi skutečně řídí generální ředitel a jeho management. Nebo že snad něco skutečně podstatného ovlivňuje Rada České televize. Ne že by tam nějaký vliv neměli, ale spousta pochodů jde zcela mimo ně. Na tuhle realitu dříve či později narazí každý ředitel a zatím každý se s tím v zájmu zachování svého společenského postavení smířil. Koneckonců ředitel České televize bere daleko více než předseda vlády a prezident dohromady, takže ani ty peníze nejsou k zahození. Jací lidé a jaké zájmy? Částečně jsem odpověděl už v předchozí otázce. Podstatné jsou dvě věci: správný směr toku penězovodů a správná propaganda. K tomu stačí ovládat některé střední články řízení, případně si nedotknutelnost pojistit nějakou odborářskou funkcí. Tyhle neviditelné struktury mají na chod této instituce daleko větší vliv než všichni aktuálně „mocní“ politici dohromady. Právě tyhle dvě věci – penězovody a „správná“ propaganda – se ocitly v ohrožení na přelomu let 2000 a 2001, a proto také – aby zůstaly zachovány – došlo ke spacákové revoluci.

Redaktoři ČT se tehdy zaštiťovali, a dělají to dodnes, „politickou nezávislostí“. Je podle vás něco takového v českých podmínkách vůbec možné?

Samozřejmě že to možné je. Jenže to by pak veřejnoprávní televize nemohla divákovi podstrkávat pouze jediný zaručeně správný názor na opoziční smlouvu, jediný zaručeně správný názor na Evropskou unii či euro, jediný zaručeně správný názor na Havla, Klause či Zemana, jediný zaručeně správný názor na Klausovu amnestii, jediný zaručeně správný názor na Ukrajinu, jediný zaručeně správný názor na přijímání migrantů atd. atd. Skutečně nezávislá televize veřejné služby by divákovi nabízela alternativní pohledy a nechala jen a jen na něm, aby si svůj názor vytvořil sám.

V roce 2003 se ředitelem ČT stal Jiří Janeček, jedna z nejznámějších tváří tohoto protestu. Jak moc podle vás další vývoj ČT a vliv jejích redaktorů ovlivnila tato volba?

Nemyslím si, že právě tahle volba Českou televizi nějakým zásadním způsobem ovlivnila. Janečkova volba byla relativní jistota, že základní směřování České televize se nijak nezmění. Jenže i Janeček coby ředitel záhy narazil na realitu. Vím to přímo od něj. I on svůj názor na spacákovou revoluci – i na svoje angažmá v ní – časem přehodnotil. Však také když se nachomýtla první záminka (kauza milicionářství výkonného ředitele Františka Lamberta), i jeho se havlistické klanové struktury chtěly zbavit. Byl jsem to paradoxně já, kdo mu tehdy prodloužil ředitelský život. Byl jsem tehdy členem Rady Českého telekomunikačního úřadu a řešili jsme totálně zablokovanou digitalizaci. Přesvědčil jsem tehdy Janečka, že svůj lambertovský problém může odkanalizovat tím, že nastolí úplně jinou agendu. Že se Česká televize stane aktivním lídrem digitalizace. ČT do té doby – pro mě z naprosto nepochopitelných důvodů – držela basu s privátními televizemi a jejich „politikou“, kterou asi nejlépe charakterizuje bonmot „díky za každé nové analogové ráno“. Upekli jsme to pak na pracovním obědě v restauraci ve Valdštejnské ulici, kterého se za ČT účastnili Janeček a šéf techniky Rudolf Pop a za ČTÚ předseda Pavel Dvořák a já. Ať byl Janeček, jaký byl, na úspěšné a relativně hladké digitalizaci televizního vysílání má svoji nezpochybnitelnou zásluhu.

Petr Dvořák, současný ředitel, přišel do ČT se zkušeností s řízením prakticky srovnatelné instituce – televize Nova. Jak moc on – když zhodnotíme jeho čtyřleté působení – těmto tlakům podléhá, či naopak čelí?

Také Petr Dvořák – stejně jako před ním všichni ostatní – narazil na realitu. A té realitě se přizpůsobil. Má prestižní postavení, prima plat a zajímavou práci. A s tím, že některé věci ani jako generální ředitel neovlivní, se smířil. Koneckonců běžný chod televize funguje docela dobře, výrobní plán se plní a co se týká dramatické tvorby, sem tam televize vyprodukuje i něco nadstandardního. Jiná věc ovšem je, že stejně dobře to umějí vyprodukovat i komerční televize, jimž nemusíme měsíc co měsíc posílat výpalné v podobě povinného televizního poplatku. Koneckonců spoustu svých tvůrčích spolupracovníků si Dvořák přivedl právě z Novy.

Jak by podle vás mělo vypadat veřejnoprávní vysílání?

Překryv s tím, co běžně nabízejí či produkují komerční televize, by měl být co nejmenší. Já opravdu nemám vůbec nic proti Vinnetouovi či Schimanskému (a další podobné pořady si dosaďte podle libosti), ale nějak mi prostě uniká, proč mi právě tyhle komerčními televizemi stokrát obehrané bijáky nabízí ausgerechnet televize veřejné služby. Za 135 Kč měsíčně. Totéž platí o běžné seriálové produkci. A o skutečné nezávislosti zpravodajství a publicistiky jsem už hovořil.

Co říkáte na námitku, že ČT naopak roli veřejnoprávního vysílatele plní, když její reportéři jako jedni z mála rozkrývají vztahy a praktiky Andreje Babiše, k čemuž se tištěná média – z většiny Babišem vlastněná či s ním spolupracující – nemají?

To jsou jenom takové neškodné tanečky. Kdyby veřejnoprávní televize po Babišovi opravdu šla, už by se svojí pochybnou minulostí a svým grandiózním střetem zájmů musel být dávno mimo politiku.

Jak se dá této informační převaze skupin ovládajících ČT čelit?

Kavčí hory podminovat a veřejnoprávní televizi bez náhrady zrušit. Méně radikální variantou je zrušení tzv. koncesionářských poplatků, financování médií veřejné služby přímo ze státního rozpočtu a sloučení České televize a Českého rozhlasu do jedné instituce. To vše by ale muselo být hlavně provázené daleko přesnějším a skromnějším vymezením působnosti, což by v důsledku znamenalo i osekání rozpočtů.

Mimochodem – k něčemu trochu podobnému „boji o televizi“ nyní dochází ve Velké Británii. Tam se po volbách stal ministrem kultury známý kritik koncesionářských poplatků, vláda začala mluvit o reformě financování veřejnoprávního vysílatele (a rovněž kritizovat velmi štědré smlouvy některých hvězd, jakož i vyloženě komerční obsah) a v reakci na to se začaly ozývat výkřiky jako „hands off BBC“ a sepisovat petice mezi umělci, často takovými, které BBC platí. Přitom britská veřejnoprávní televize je všeobecně dávána za vzor. Není to tedy obecný problém veřejnoprávního vysílatele?

„Jsme svědky bouřlivého rozvoje vysílacích platforem a komunikačních technologií. Svět, ve kterém dnes fungují veřejnoprávní média, se za posledních dvacet let dramaticky změnil. Namísto jedné televize má divák k dispozici desítky kanálů, totéž platí pro rozhlas. Nemají-li klasická média veřejné služby časem úplně ztratit opodstatnění své existence, musejí na měnící se podmínky efektivně reagovat.“ Teď jsem citoval z brožurky Efektivní média veřejné služby, kterou jsme před lety v rámci think-tanku eStat.cz připravili s tehdejším europoslancem Edou Kožušníkem. Spousta myšlenek z téhle brožurky je stále aktuálních.