Je to už sedm let od začátku velké ekonomické krize, která začala krachem amerických bank. Během té doby se kritici současného systému snažili pomocí akcí jako Occupy Wall Street přesvědčit veřejnost, že miliardáři a „banksteři“ ji pomocí finančního systému okrádají. Mnozí odborníci, jako řecký exministr financí a ekonom Varoufakis, tepali finanční systém jako cosi založeného na bublinách, na dominanci dolaru a na neustálém snižování reálných mezd. Kam jsme se v té diskusi o současném kapitalismu za sedm let dostali? Co říci o úspěšnosti pojmů kapitalismus, globalizace a volný trh? A jaká je jejich budoucnost, stejně jako budoucnost ekonomického řádu světa?

Předně je nutno říci, že jsme se v odpovídání na výše položené otázky nedostali v podstatě nikam. Je to dáno tím, že odpovědi hledáme na nesprávných místech. Neuvědomujeme si, že finanční a bankovní systém, krize kapitalizmu, kterou vidíme v západní Evropě, jsou pouze projevy jistého směru, který přináší – ostatně jako vždy – právě tyto negativní výsledky. Zapomněli jsme, že ekonomický úspěch stojí především na osobní svobodě jednotlivce. Ekonomického rozkvětu dosáhla západní civilizace nikoliv proto, že by k tomu byla nějak geneticky předurčena, to v žádném případě, ani proto, že by byla nějak bohatá na suroviny – to přesně naopak. Hlavní příčinou evropského úspěchu byla osobní svoboda, osobní motivace, kreativita, podpořená systémem nedotknutelnosti vlastnických práv, a úcta, kterou po dlouhá staletí požívala práce. Úsilí a práce si vždy zasluhovaly úcty.

Dnes se tyto hodnoty dramaticky mění, především systémem vzájemného uplácení, tedy korupce, jejímž vrcholem je samozřejmě celý dotační systém Evropské Unie. V momentě, kdy se na tento systém podíváte jako na systém korupční a zároveň omezující svobodu, musí být každému jasné, že dobrý úmysl přináší svými vedlejšími efekty zničující plody. Ruku v ruce s tímto trendem přestává práce požívat úcty; tu začínají požívat ti, kteří systém nějak přechytračili a přišli si na své. Bohužel, i USA se podílejí na omezování lidské individuální svobody, a to jak na poli mezinárodním, tak vnitrostátním. Jdou tedy zcela přesně proti úhelné idei svých zakladatelů. Takže to nemůže dobře skončit. Pokud svoboda bude omezována něčím jiným, než svobodou druhého, nelze očekávat zlepšení stavu. Naopak, můžeme očekávat pokles úrovně života na všech frontách a ten ekonomický bude tím nejméně bolestivým. Mluvme také o možnosti zvratu v medicíně, v technologiích. Chápu, že se to zdá být nepravděpodobné, ale já ty náznaky a jádra zmaru už kolem sebe vidím a jsem z toho velmi smutná.

Pojem „válka“ byl v minulých letech téměř ztotožňován s Ruskem a takto nám byl předkládán. Když opadly emoce a jistá „pěna dní“, v jakém stavu jsou nyní záležitosti mezi Evropou a Ruskem? Byla Ukrajina jen malé nedorozumění, nebo šlo o začátek ruské agresivity vůči Evropě, anebo, a to také slýcháme, šlo o promyšlený krok Západu k oslabení Ruska?

Předně se vůbec nedomnívám, že v minulých letech byl pojem válka ztotožňován s Ruskem. Na to je svět válkami příliš bohatý. Mně osobně se třeba velmi dotýkala válka ve Rwandě, dlouhodobě mám oko upřené na Afghánistán. Ptát se na vztah mezi Ruskem a Evropou je totéž jako se ptát na evropské dějiny posledních 1000 let. Rusko je neměnná země. Je to dědic byzantského císařství a zprostředkovaně Římské říše. Rusko si bude vždy chránit svoji integritu, a to jakýmikoliv prostředky. Rusko bude také ochraňovat svoje strategické zájmy tak, aby se cítilo bezpečně a aby jeho integrita ohrožena nebyla. To je také jádrem dnešních konfliktů. S jistou nadsázkou si troufám tvrdit, že Evropa je Rusku ukradená. Oni chtějí své. Svoje území, svoje – samozřejmě velmocenské – zájmy. Nemůžeme přehlédnout skutečnost, že Rusko je legitimním dědicem carské zahraniční politiky, která byla po celé 19. století dobyvačná. Dnes ale, domnívám se, nejde o dobývání cizích zemí v klasickém slova smyslu.

Podle mého názoru jde o vliv, který ovšem opět slouží pouze jednomu – zachování integrity Ruska. Co se týká „promyšleného kroku Západu k oslabení Ruska“, pak takový krok se podařil, pokud vím, pouze jednou, a to panu Reaganovi. A my toho Reagana dnes nemáme. Z čehož také, bohužel, vyplývá i mnohé ostatní.

My, pokud jde o obranu země, spoléháme na NATO. Je to dostatečná záruka naší obrany? Co by potřebovala naše armáda – od dob vstupu do NATO zeštíhlená? Před čím je naše armáda schopna nás jako taková sama ubránit? Jaké je reálné nebezpečí současných, třeba i nových forem války? Jak by se na ně měla naše země a její spojenci přichystat?

Obávám se, že schopnost naší armády ubránit naši zemi se limitně blíží nule. Mám významné pochybnosti o tom, že NATO, když by opravdu šlo „z ouzkejch do tenkejch“ by za nás skutečně táhlo do boje. Ostatně, s mezinárodními smlouvami a pakty o vojenské pomoci a spolupráci máme své bohaté zkušenosti. Pokud by došlo k jakémukoliv konfliktu, tak se, obávám se, staneme „pouze“ přeletovou zónou, jejíž skutečný osud nebude nikoho zajímat. U vědomí vývoje posledních měsíců a let bych uvítala masový – a nutno říci, že dobrovolný – výcvik obyvatelstva. Lekce první pomoci, základy branné výchovy, dobrovolné výcvikové kurzy obrany. Každý občan by měl umět střílet. Každý by měl umět základy sebeobrany. Každý by měl vědět, že v dnešní době válka může dostat ráz masové pouliční kriminality. Proti takovéto válce nepomůže žádná sebesofistikovanější vojenská technika. Tam pomůže jen osobní nasazení. A na toto nasazení bychom se měli přichystat.

Jsme připraveni z hlediska záchranářských, krizových a nouzových procesů v případě války chránit alespoň část civilního obyvatelstva? A půjdeme-li do detailu, k jednotlivému občanu, je nutné něco dělat s absencí vojenských schopností či prosté fyzické zdatnosti? Je dobré v nějaké formě obnovit základní vojenskou službu?

Nu, vidíte, na tuto otázku jsem nechtěně odpověděla již shora. Především si myslím, že nikdo z nás vlastně neví, o čem se to pořádně mluví. O systému civilní ochrany? A kdo z běžných obyvatel o ní něco ví? Některé krizové a nouzové procesy jsme si malinko nacvičili v sérii povodní, která ČR postihla v minulých deseti či patnácti letech. Přiznejme si, že to nic oslnivého nebylo. A teď si představte jeden jediný teroristický útok, kterým by byla protržena hráz Orlíku a celá vltavská kaskáda by se zbortila. Dovedete si představit, že by zafungoval systém včasného varování, že se valí ničivá vodní hradba? Já ne. Já si dovedu představit, že by zasedla vláda ve Strakově akademii a radní na magistrátu, a ti by byli vzápětí smeteni, což by bezpochyby bylo jedno z mála pozitiv, které by taková katastrofa přinesla.

Jsem přesvědčena o tom, že se znovu musí stát hodnotou, že se každý bude umět na nějaké úrovni ubránit. Zda by tomu tak mělo být i ve formě základní vojenské služby, nemohu říci. Ale jestliže ano – a osobně nejsem několikaměsíčnímu vojenskému výcviku nenakloněna – pak by se měl rozhodně týkat i dívek a žen.

Nad ruským nebezpečím v současné době převládá nebezpečí tzv. Islámského státu, který rozvrací státy zanesené na mapě a místo nich nastoluje státní zřízení založené na brutálních interpretacích islámu. Existuje mapa vysněného rozsahu území, které by IS chtěl: polovinu Afriky, západní Asii, jižní Evropu. A někteří učenci mluví o tom, že islám jako takový má ve svých základech povinnost dobýt celý svět. Prezident Zeman přirovnává IS k nacistickému Německu a vyzývá, abychom nezaspali. Hrozí našemu světu vážné nebezpečí ze strany takto expanzivního státního útvaru?

Toto nebezpečí vnímám jako největší nebezpečí současného světa, jako nebezpečí, vedle kterého jsou záležitosti s Ruskem hádkami na dětském pískovišti. Vojenské konflikty s Ruskem totiž nejsou ideologického charakteru. Jsou to tak říkajíc konflikty „starého typu“, ve kterých jde „pouze“ o moc a nadvládu. Ideologie je však nepodstatná, případně žádná není. V případě Islámského státu ideologie – kterou prostě přes všechny výhrady a výmluvy JE islám – je na prvním místě. Moc a nadvláda jsou pouze prostředky pro rozšíření ideologie. Proto je také nesmysl předpokládat, že by se Islámský stát někdy sám zastavil a určil svoje hranice. Přirovnání Islámského státu k nacismu, jak jej zmínil prezident Zeman, je ještě zcela nedostatečné s tím ovšem, že ideologie islámského státu je nepoměrně nebezpečnější. Němcem se totiž nebylo možno stát na základě vlastního rozhodnutí. Tím se člověk narodil, anebo ne, maximálně mohl být uznán za nositele árijských znaků a tím se „zhodnotit“. Naprostá většina světa se však „Němci“, tedy Hitlerovým vyvoleným národem, stát nemohla.

Tuto biologickou selekci islám překonal. Bojovníkem ISIS se může stát kdokoliv bez ohledu na národnost a na zemi, ve které vyrostl. Ideologie ISIS, tedy islám, je globální. V tom je její nesmírné nebezpečí. Ortodoxní islám, praktikovaný ISIS, jde přitom proti všemu, co vytvořilo západoevropskou a euroamerickou civilizaci a co přineslo úspěch. Mám na mysli techniku, medicínu, vzdělání, nepopiratelný ústup chudoby a bídy i v těch nejzaostalejších místech světa. Někdy si představuji, jak by vypadali bojovníci ISIS, kdyby nebylo západní civilizace. Auta byla vynalezena v Evropě a masově vyráběna v USA. Látky šatů jsou utkány na supermoderních tkalcovských stavech, které prakticky odstranily lidskou práci a které se vyvíjely celé 19. století zejména v Anglii. Zbraně, kterými bojují, byly vynalezeny v Evropě, včetně ruského kalašnikova. Zranění bojovníci jsou ošetřování euroamerickými chirurgickými postupy, nikoliv např. indickou ajurdévou nebo akupunkturou. Bojové povely jsou předávány pomocí techniky vynalezené v Evropě a v Americe... Zkuste si bojovníky ISIS představit bez těchto výdobytků západní civilizace – a zbudou vám nahatí zarostlí muži s velbloudy. Je mi líto, ale je to tak. Z tohoto hlediska vnímám dva aspekty tohoto stavu jako nepochopitelné:

1) že si to euroamerická civilizace nechá líbit... Máme tady bandu zločinců, která ohrožuje miliony či spíše desítky milionů lidí, a to s pomocí techniky vynalezené lidmi, proti kterým bojují, ale ti si s agresorem neumí poradit.

2) že to nedochází bojovníkům samotným... Ale zřejmě zde nastupuje kognitivní disonance takového rozsahu, že to není možno po nich chtít.

Je na místě si uvědomit, co jsou bojovníci Islámského státu zač: že to jsou bojovníci, jejichž ideologie je postavena na apokalypticko-gnostických základech. Proti tomuto pojetí světa jako hnízda zkaženosti, jež je nutno očistit – to na straně jedné – a k očištění kterého je možno přispět vlastním sebeobětováním, které zároveň zaručí dosažení skutečných nebeských sfér – to na straně druhé – je nutno postupovat opět pouze ideologicky. Naší ideologií je svoboda. Úcta ke každému člověku doprovázená odporem vůči každému, kdo tuto základní úctu k lidskosti druhého neuznává. Třetí „svátostí“ naší ideologie by kromě svobody a úcty měla být PRAVDA. A dlužno říci, že zde jsme sami se sebou na štíru. Tady nás Islámský stát nachytal na švestkách. Dokud totiž neopustíme ty naše pseudodiplomatické hrátky a nalhávání si do kapsy, tak jsme to my, kdo naši civilizaci zásadně ohrožuje; a Islámský stát je pouze nástrojem, kterým je toto ohrožení realizováno. Buď se vzpamatujeme a naše slova a činy nabudou opět jednoty, anebo můžeme dekadentně po vzoru Byzantské říše jen očekávat, kdy na nás dojde řada...