Otázka Kurdů se až donedávna hlavně řešila z turecké oblasti. Vy jste nyní zaujali Evropu tím, co jste udělali v Sýrii. Postavení Kurdů v Sýrii a v Iráku bylo i dříve odlišné, že?

Kurdové zhruba sto let hodně strádali, hodně jim bylo ubližováno a byla jim upírána práva na sebeurčení. V rámci těch států, kde byl rozdělen Kurdistán mezi čtyři státy, tedy Turecko, Írán, Irák a Sýrie, tak chtěli narušit jednotu tohoto národa a asimilovat Kurdy, aby se ani nestali menšinou, ale aby se z nich stali Turci, Arabové nebo Íránci. Naštěstí Kurdové byli odolní, celou dobu bojovali a bylo několik povstání a samozřejmě byli velmi tvrdě potlačováni do doby, než byl v Iráku svržen Saddám Husajn. Od té doby se začalo pro Kurdy blýskat na lepší časy. Podotýkám, že jedno z největších povstání bylo v roce 1991, kdy irácký Kurdistán dostal status autonomní samosprávy. To bylo a stále je jádrem pro vznik případného kurdského velkého státu. Situace se ale dramaticky změnila.

Před několika málo lety byla přece kurdská autonomní oblast v Iráku jedna z nejbezpečnějších v zemi, říkalo se, že i vzhledem k případnému turistickému ruchu a také hospodářsky nejvíce prosperující.

Ano, a vlastně v posledních letech se zdejší rozvoj zdvoj i ztrojnásobil, ekonomický růst je vidět a je znát, že irácký Kurdistán se stal velkým ekonomickým centrem, velice zajímavým s ohledem na to, že v Bagdádu a v sunnitských městech byla špatná bezpečnostní situace. Na severu Iráku jsou tři kraje pod správou kurdské vlády. A v ústavě irácké federativní republiky byl článek 140, který řeší status města Kirkúk a dalších oblastí, o kterých mělo být rozhodnuto v referendu. Byly spory, protože centrální vláda v Bagdádu nechtěla nic dělat na přípravu toho referenda, a proto, když se Kirkúk stal místem útoků teroristů z takzvaného Islámského státu, byl obsazen Kurdy. Takže Kirkúk byl obsazen pešmergy a měla by se v nejbližších letech řešit otázka, zda bude mít status kurdského města, nebo bude patřit pod bagdádskou vládu. Ta autonomie by měla být poměrně široká, a jestli centrální vláda překoná tuto krizi s kurdskou vládou v Irbílu, tak si myslím, že ta spolupráce by se mohla rozvíjet.

Dnes ta situace je úplně jiná, protože nebýt Kurdů, kteří se postavili proti těm teroristům, tak by Irák neexistoval.

A jak to bylo s Kurdy v Sýrii, za bývalého otce Bašára Asada a v současnosti?

Kurdové si to sami trochu zkomplikovali. Část politické reprezentace se postavila za revoluci a část, která je spřízněná se stranou PKK, to viděla trochu jinak – řekli, že musíme hájit Kurdy, a jestliže naše zájmy bude kterákoliv strana akceptovat, tak půjdeme s touto stranou. Můj osobní názor je, že není namístě se spojit s nějakým režimem, který způsobil obrovské neštěstí, který může za veškeré krveprolití za poslední čtyři roky v Sýrii. Takže můžeme říci, že část území je pod kontrolou Kurdů a například v jednom městě část kontrolují Kurdové a druhou kontroluje režim. Režim je samozřejmě velmi oslabený, nemůže jako dřív zakazovat projevy kurdské kultury. Tohle je naštěstí za námi, doufám, že přes to všechno ošklivé a špatné, že pro Kurdy nastává nová doba. Velká naděje vzniku nového směru. To vidíme v případě pomoci, která přišla velmi rychle ze strany koalice, hlavně Západu, Spojených států i od České republiky – zbraně, vojáci na výcvik…Nešlo jen o části území Sýrie nebo Iráku, ale šlo vůbec o existenci svobodného smýšlení a demokratických principů.

Přesto všechno ale ta pomoc mohla být ještě rychlejší. Nevidíte v tom určitou snahu Turecka,  které jakoby zpočátku nepůsobilo příliš pozitivně?

Každý stát hájí své zájmy, a Turci, myslím, v tomto případě selhali, protože takové teroristy, jací jsou z Islámského státu, jen tak něco nezastaví. Turecko možná z toho těžilo a snad i skrytě jim pomáhalo, ale musí počítat s tím, že se to může obrátit proti němu. Jako v případě Bašára Asada. To je výrobek těch diktatur, toho režimu, aby ukázal světu, že bojuje proti terorismu, a přitom všichni víme, že lidé v prvních šesti měsících demonstrovali mírovým způsobem a on do nich dal střílet. A přesto se udržel mírový charakter těch protestů. Jenomže režim šel tak daleko, že začal zabíjet děti, znásilňovat ženy, a tak se lidé museli nějak bránit. A je z toho nyní takový guláš, že ani sami Syřani se v tom nevyznají. Už je tam mnoho skupin a zájmů a nikdo se v tom jen tak nevyzná.

My Kurdové neuznáváme ty hranice, protože Kurdistán je jeden celek, jeden jazyk. Já jsem doma v Iráku, Sýrii, Íránu, Turecku. I když jsem v Istanbulu, tureckém městě, tak tam jsem také jakoby doma. I tam žije pět až šest milionů Kurdů. Ne, že bychom chtěli za každou cenu svůj stát, ale chceme žít svobodně jako občané těchto států. Ty národy jsou tak promíchané, že Kurdové by byli sami proti sobě, kdyby vyhlásili samostatnost.