Rozporuplné reakce vyvolalo televizní vystoupení premiéra Petra Fialy především proto, že v něm zaznělo z oblasti energetiky několik tvrzení, která jsou zpochybnitelná. Například v souvislosti s mimořádně vysokou závislostí České republiky na ruském plynu a ropě vytkl svému předchůdci ve funkci Andreji Babišovi, že jeho vláda neudržela dodávky plynu z Norska, odkud jsme měli ještě před pěti lety zajištěnu čtvrtinu objemu. Dodal, že dnes už těžko soudit, zdali to byla chyba, nebo záměr. Jak to tedy s norským plynem bylo?

Dvacetiletá smlouva s Norskem z roku 1997, na jejíž přípravě jsem se jako člen Hospodářského výboru Poslanecké sněmovny podílel, než jsem z politiky odešel, vypršela v roce 2017 za vlády premiéra Sobotky. Smluvní stranou byl Transgas, který byl na konci roku 2001 za vlády premiéra Zemana privatizován německému energetickému gigantu RWE. Čili „nemůže za to Klaus“. Tedy žádná vláda od privatizace Transgasu se zásobníky, s distribucí či s kontrakty už potom nemohla do jednání vstoupit, protože na plynárenství měla a má jen omezený vliv. Vláda by mohla kupovat plyn do státních hmotných rezerv, což v dobách levného plynu nemělo žádný ekonomický smysl a jen by to zvýšilo už tak velký deficit. Politizovat dnes tuto věc nemá smysl, v nové situaci je třeba problém řešit, a ne hledat viníka. Snaha naplnit zásobníky a získat plyn včetně dopravy k nám z jiných zdrojů je správná cesta.

Naše republika si podle předsedy vlády nemůže dovolit být nadále stoprocentně závislá na jednom nespolehlivém dodavateli, a proto životně důležitým cílem naší země musí být energetická suverenita České republiky. Je to uskutečnitelný cíl a jak by mohla energetická suverenita vypadat v praxi?

Suverenita musí vypadat jako dobré vztahy s demokratickými zeměmi Německem a s Polskem, přes které k nám půjde plyn z LNG z jejich mořských terminálů. Budeme využívat i obnovitelnou energii z větrníků na pobřeží Baltu, protože větrníky fungují na rozdíl od solárů lépe v zimě, kdy je energie nejvíce potřebná. Musíme samozřejmě postavit nové jaderné zdroje, v nich bude naopak zase naše výhoda oproti sousedům, kde chybí buď politická a společenská podpora jako v Německu či v Rakousku nebo know-how jako v Polsku.

Hezky se poslouchalo, když Petr Fiala mluvil o energeticky suverénní České republice a o tom, že by v budoucnu měla být sama schopna se v případě dovozu plynu a ropy suverénně rozhodnout, od koho a za kolik je nakoupí. Jak by musela situace na trhu s těmito surovinami vypadat, aby to bylo proveditelné? Lze reálně kalkulovat s tím, že si bude Česko „vybírat“?

V Evropské unii platí u energetických sítí takzvaný „unbundling“, díky němuž musí mít dodavatel energetické suroviny přístup k síti příslušné infrastruktury. Je důležité, aby pro Českou republiku byla dostatečná technická kapacita v potrubí, v přenosovém elektrickém vedení, případně v železniční kapacitě. Česká republika bude za svého předsednictví podporovat výstavbu dostatečně kapacitních sítí pro celou Evropskou unii. Zde je výhoda naší polohy ve středu Evropy, kdy by cesty ze severu na jih a ze západu na východ měly vést kolem nás nebo přes nás.

Premiér také prozradil, že součástí strategie je, aby stát získal v blízké budoucnosti pod kontrolu celou síť tuzemských klíčových elektráren, tedy vlastní výrobu elektřiny. Jak by se mu to mohlo podařit? Proč by se měli majitelé elektráren zbavovat slepice, která nese zlatá vejce?

Cíl, který premiér vyhlásil, se dá dosáhnout i jinak. Chápeme to tak, že stát bude mít kontrolu – i vlastnickou – zejména nad jadernými elektrárnami, a to je správná úvaha. Bude-li mít jaderné elektrárny ve vlastnictví ze sta procent stát, tak to pro finanční ústavy bude nejlepší garance a nejlevnější financování. Malí investoři ČEZ ani jaderné elektrárny nechtějí, pro ně je atraktivní nejvýnosnější část ČEZ, a to je a vždy bude Distribuce.