Jste úspěšný český spisovatel a v prostředí kultury se pohybujete dlouhá desetiletí. Co se v české kultuře změnilo po listopadu 1989 po stránce tvůrčí svobody? Je všechno v pořádku, nebo stále dochází k nějakému omezování, byť třeba v jiné formě?

Za nejdůležitější považuji dvě změny – definitivní konec následné cenzury, která u nás po roce 1968 vystřídala cenzuru předběžnou, zrušenou během tzv. pražského jara, a nastolení tržních zákonů i v kultuře. Jejich zásluhou vystřídala ideologickou diktaturu diktatura tržní. Komerční úspěch je důležitější než umělecká hodnota a obojího současně se dosahuje jen vzácně. Ale ani kádrování a politické tlaky na původní tvorbu zcela nevymizely. Ztratily ovšem svůj institucionální charakter a nabyly spíš podoby konkurenčního boje. Je to vidět zejména na literatuře a filmu. Po listopadovém převratu se vrátily na plátna kin tzv. trezorové snímky a do edičních plánů nakladatelství dlouho nevydávané knihy zakázaných autorů, kterým museli i ti nejúspěšnější předlistopadoví autoři vyklidit pole. To by samo o sobě bylo v pořádku, kdyby šlo ovšem o přechodný jev. Jenže ono to paradoxně trvá dodnes. Zájem o tvůrce trezorových filmů a samizdatových knih rychle klesl, ale své místo na slunci si chtěli logicky vybojovat i autoři šedé zóny i ti úplně noví. A tak ti, kteří byli, řečeno slovy polistopadového gurua české literární kritiky Milana Jungmanna, zatlačeni do bezvýznamnosti, jsou v ní udržováni dodnes, a to takzvanou cenzurou mlčením, kádrováním a třicet let trvající ostrakizací.

Reflektuje moderní literatura události roku 1989? A nedošlo po revoluci k tomu, že by beletrie po změně totalitního zřízení v demokratické rezignovala na svou společenskou funkci?

K tomu skutečně došlo. Česká literatura se po roce 1989 své společenské role programově zřekla. Tvrdilo se, že v demokracii už literatura nemusí být tím příslovečným „svědomím národa“, protože novináři a svobodná média převezmou úlohu „hlídacích psů demokracie“. Ukazuje se však, že ta „svobodná média“ většinou někomu patří a slouží. A pomalu, ale jistě začala znovu „posluhovat“ také literatura. Ono totiž i to nejlepší umělecké dílo potřebuje komerční úspěch. A toho se dosahuje nejen kvalitou, ale také reklamou a granty. Tou nejlepší reklamou jsou literární ceny a oslavná kritika. Ale v porotách těch nejvýznamnějších literárních cen stejně jako v grantových komisích často sedávají buď ti samí lidé, nebo alespoň lidé stejné „krevní skupiny“, kteří hájí a prosazují ten jediný správný pohled na svět. Mnohdy  sedí i v redakcích  novin a časopisů, které spoluvytvářejí veřejné mínění. Úspěchu lační spisovatelé se tudíž snaží plnit zdánlivě nikým nevyslovenou společenskou objednávku.