Dnešní Týden v médiích zahajuje Petr Žantovský děním kolem České televize. Konkrétně se věnuje turbulentnímu stavu, kdy Rada ČT většinou svých hlasů prosadila výtku vůči generálnímu řediteli Janu Součkovi. Udělená výtka se týká znepřístupňování části smluv, komunikace, která údajně poškozuje dobré jméno České televize, ale také utajeného vysokého odstupného pro jednoho ze zaměstnanců, kteří Českou televizi v minulém roce opustili. 

Generální ředitel Souček také oznámil zastavení výroby šesti pořadů, například Fokusu Václava Moravce, protože chce vytvořit finanční zálohu, kterou televize potřebuje kvůli neschválení zvýšených koncesionářských poplatků od ledna, ale zřejmě až od května. „Já bych tyto dvě události spojoval velmi úzce do sebe. Rada České televize, složená z lidí naprosto nesourodých a nespojitých - na jedné straně pan Matocha, pan Veselý, na druhé straně pan Ježek - to je tým, který těžko někdy najde společnou řeč nad jakýmkoli tématem týkajícím se České televize. Jediné, co zatím společně ukázali, je schopnost sestavit onu dvoutřetinovou většinu, která, jak víme, stačí k odvolání generálního ředitele,“ říká Žantovský.

Jde to podle něj vysvětlit různými způsoby. „Jeden z nich, který napadne okamžitě každého, je, že se jedná o vyhrožovací manévr, takové bububu na Součka: ‚když nebudeš poslouchat, tak tě zrušíme‘. A jak znám mnohé z těch radních, kteří hlasovali, a jsou v opozici k Součkovi, tak by jim to docela sedlo na míru,“ zmiňuje mediální odborník jednu možnou interpretaci.

Na udělenou výtku se podle něj ale máme dívat i z druhé strany. Souček ruší (zastavuje) pořady typu Fokus Václava Moravce. „Mým diváckým i poplatnickým přáním je, aby to pozastavení bylo trvalé,“ říká mediální odborník. „Považuji to za velmi pozitivní. Ten pořad neměl žádnou dramatickou sledovanost, natož obsahový význam. Ale výskyt Václava Moravce na obrazovce České televize už začíná vypadat jako výsměch koncesionářským poplatníkům. To je skutečnost, která se nedá okecat. Moravec se tam ocitl v mnoha rolích. Je to takový Ferda Mravenec - práce všeho druhu. Hlavně, když to sype,“ hodnotí mediální analytik práci veřejnoprávního moderátora.

„Jenže Ferda Mravenec byl sympaťák a dělal dobré věci. Nevím, jestli se dá dobrou věcí nazvat, že jedenáct let v klíčovém pořadu Otázky Václava Moravce nebyl hostem předseda jedné z důležitých opozičních stran, Tomio Okamura. O tom ostatně mluvil i Souček, což bych mu opět připsal jako plus,“ glosuje mediální expert. V České televizi a kolem osoby generálního ředitele se podle Žantovského rozehrála jakási podivná šachová partie v rámci předvolebního období. „Mám za to, že ani z jednotlivých radních není cítit velký pud spasit Českou televizi, jako spíše zúčastnit se toho předvolebního strkání. Myslím si, že od toho na tom světě opravdu nejsou. Myslím si, že Součkovi budou pod nohy klacky házeny dál, myslím si, že do jisté míry si za to může sám a do jisté míry za to mohou jeho předchůdci,“ říká Žantovský. Souček se podle něj nyní snaží odstranit některé parametry, zavedené za dob bývalých ředitelů Kavčích hor, za což mu náleží pochvala.

Konec Svobodné Evropy

Donald Trump se rozhodl, že Spojené státy už nebudou financovat Rádio Svobodná Evropa a Rádio Svoboda. Tyto stanice vysílaly dříve zejména na území sovětských satelitů, dnes vysílají zejména do zájmových států v Asii. „Je kolem toho samozřejmě velký humbuk, protože kde kdo vyjadřuje názor, že ta ‚naše‘ Svobodná Evropa byla jakousi garancí objektivní informovanosti za komunistického režimu a že to je od Trumpa prostě dost špatné rozhodnutí. Já bych se možná vrátil ke smyslu Rádia Svobodná Evropy jako takového. Z toho totiž možná mnohé pochopíme,“ uvádí Žantovský do problematiky.

K tomu je potřebný drobný historický exkurz. Americký Národní výbor pro Svobodnou Evropu vznikl v roce 1949 pod vedením Allena Dullese, šéfa CIA. Tento výbor posléze zrealizoval založení Rádia Svobodná Evropa pro evropské státy a Rádia Svoboda pro státy na území Sovětského svazu. „Celé to potom dlouhá léta vysílalo z krásného bílého domu v anglické zahradě v centru Mnichova. Mělo to skutečně opulentní zázemí, zejména archivní. V podzemí tam byla tři krásná podlaží plná různých archiválií, v podstatě vše o dané době a daném komunistickém režimu. Tam jste našli všechny noviny ze Severní Koreje, Kuby, Vietnamu. Také to sloužilo jako pobočná knihovna americké Kongresové knihovny,“ vypočítává Žantovský. 

Americký Kongres také Rádio Svobodná Evropa dlouhé roky financoval. I přesto se Rádio Svobodná Evropa profilovalo jako nezávislé médium, které nevyjadřuje žádné konkrétní názory a stanoviska nějaké země. Prezentovalo se jako vysílač objektivních informací do celého světa. „My jsme tomu samozřejmě také věřili, poslouchali jsme tu Svobodku s uchem nalepeným na tranzistoráku i přes všechny ty rušičky, znali jsme všechna jména moderátorů. Měli jsme v těch informacích ze Svobodky úžasnou oponenci proti tomu propagandistickému toku, který se linul z těch nesvobodných totalitních médií. Byl to pro nás takový doušek živé vody,“ vzpomíná mediální odborník. Do „střev“ fungování Svobodné Evropy tehdy vidět nebylo a mnohé informace, které o ní máme dnes, tehdy nebyly dostupné. Třeba právě fakt, že kvůli financování ze strany amerického Kongresu nikdy nemohlo jít o nestrannou organizaci, ale o rádio, které vyjadřovalo oficiální politiku USA.

„To je něco, s čím nemá smysl polemizovat, ale skrývalo to část pravdy. Napsal o tom mimo jiné v knize ‚Mezinárodní dezinformace‘ bývalý český rozvědčík Ladislav Bittman žijící potom dlouhá léta ve Spojených státech. Rozlišuje tam černou, šedou a bílou propagandu. Bílá je ta oficiální, například oficiální média typu Russia Today, Voice of America, Radio Vatikán a tak podobně, černá je zejména taková ta válečná, nebo studenoválečná, skrývaná. A šedá je něco mezi. Šedá je Svobodná Evropa. Byly tam zcela zjevné prvky svobodného vyjadřování, ale byly ukotveny v zájmovém podloží provozovatele, kterým byl Kongres Spojených států,“ vysvětluje mediální odborník. Je podle něj dobré si toto uvědomovat i při pohledu na dnešní události kolem Rádia Svobodná Evropa. V jejím případě se podle Žantovského mění geografické cíle, ale prostředky zůstávají. „Je dobré o tom vědět a nepropadat nějaké bláhové iluzi o absolutní nezávislosti a nestrannosti. Nic takového asi neexistuje a asi ani existovat nemůže,“ pokračuje mediální expert.

Trumpově chuti zrušit financování Svobodné Evropy lze podle Žantovského porozumět. I americký prezident je v určitém soukolí geopolitiky. Existuje BRICS, sílí mnohé země třetího světa. Bojovat s tímto novým světem pomocí starých zbraní ze sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století nedává podle mediálního odborníka žádný smysl a právě to může být jedním z klíčových argumentů pro rozhodnutí už dále Rádio Svobodná Evropa nepodporovat. 

„Když si to vezmeme kolem a kolem, už i technologicky je doba trošku jinde. Většina informací koluje po světě digitálně, přes internet. Rozhlasové vysílání ztrácí ze své technologické podstaty dějinný význam a ty instituce, které jsou de facto jakýmisi odbočkami zpravodajských služeb už nemají ten zdrcující význam, jaký měly třeba před koncem komunistického režimu. Takže pro mě je Svobodka velká a krásná část mého života, který jsem prožil na jejích informacích, ale rozumím tomu, že časy se mění a na Trumpa bych se tím pádem za toto rozhodnutí určitě nezlobil,“ uzavírá Petr Žantovský téma Rádio Svobodná Evropa.

Odešel Jaroslav Čejka

Smutnou tečkou za dnešním Týdnem v médiích je vzpomínka Petra Žantovského na básníka a prozaika Jaroslava Čejku, který tento týden zemřel. „Byl to člověk, který mnohokrát vyvolával u mnoha rozmanitých lidí kontroverze, ale u lidí, kteří se v sedmdesátých a osmdesátých letech pohybovali v kultuře, měl vždy jméno velmi dobré. Na rozmanitých postech, ať už to byly svazácké výbory, nebo doba, kdy byl vedoucím oddělení kultury na ÚV KSČ po nenáviděném Miroslavu Müllerovi, byl vnímán jako nositel už takového toho Gorbačovovského ducha glasnosti, přestavby, otevírání trezorů a navazování kontaktů,“ vzpomíná Petr Žantovský. Sám Čejka byl přitom v osmašedesátém roce obětí čistek, protože jeho první básnickou sbírku Kamenné nebe vyřadili z edičního plánu a jak Petr Žantovský poznamenává, Čejka se ocitl v „literárním offsidu“.

Několik let se Čejka živil různými jinými činnostmi, než mu byl umožněn návrat do kulturního světa. „Určitě bych připomněl, že pod něj spadalo vynikající malé Divadlo na okraji, které působilo v klubu Rubín na Malé straně. Bylo malé jen kapacitou, ale nikoli významem svých inscenací. Tehdy bylo jednou z řady malých scén typu Ypsilonka nebo Hanácké divadlo, které se podílelo na naprostém dramaturgickém a obsahovém oživení tehdejšího divadelního světa,“ připomíná mediální odborník Čejkův přínos pro kulturu v dobách normalizace. Čejka se v osmdesátých letech stal šéfredaktorem literární přílohy týdeníku Tvorba a poté i šéfredaktorem Tvorby celé. „Vzpomínám si z vlastní zkušenosti, že v té době to byl prestižní časopis, který se věnoval kultuře a tehdejšímu životnímu stylu. Byl opravdu glasnostní, nelhalo se v něm, nacházeli jste v něm informace, které nikde jinde nebyly. A bylo to nepochybně i díky šéfování Jaroslava Čejky, jeho nástupce Petra Vilhelma a také Karla Sýse, který tam vedl literární rubriku Kmen,“ říká Žantovský. 

„To jsou všechno zapomínané věci, protože pro mnoho dnešních kádrováků se nehodí připomínat, že i v tehdejší době tady byly osobnosti, které prohlubovaly svobodu slova, myšlení a umělecké tvorby. Čejka k nim určitě patřil, a to i v ohledu novinářském. Vzpomenu-li si na něj, tak určitě s akcentem na to, jak významný podíl na demokratizaci kultury před rokem 1989 měl. Po roce 1989 byl samozřejmě vyakčněn jako bývalý komunista a proplouval na okraji zájmu či spíše nezájmu oficiální kádrovácké kritiky či recenzní politiky médií. Živil se reklamou a detektivkami, které psal pod jiným jménem. Určitě byste ale neměli přehlédnout jeho dvě zásadní díla z posledních let - román Odcizená krajina, za který dostal cenu Unie českých spisovatelů, mimořádné dílo - a také jeho takový životopisný román Most přes řeku zapomnění. Takže milý Jardo, ber tato slova jako slova na rozloučenou, a ti, kdo tě znali, na tebe určitě nezapomenou,“ uzavírá Petr Žantovský svou vzpomínku na Jaroslava Čejku.

Jaroslav Čejka (1943-2025)