V případě zvolení do Senátu PČR byste chtěl působit v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky, důstojně reprezentovat ČR a hájit její zájmy na mezinárodní úrovni. Jak konkrétně?

V rámci svých přednášek na univerzitách i výzkumu se dlouhodobě věnuji tématům, jako je globalizace, americká zahraniční politika, Čína, Asie a celkově mezinárodní vztahy. A hlavní mezinárodní jazyk – angličtina – je mým běžným pracovním jazykem, úplně stejně jako čeština. Takovýto typ znalostí považuji za první podmínku, aby senátor působící v zahraniční politice mohl jednat s představiteli různých zemí světa a byl jim důstojným partnerem, kterého budou respektovat a se kterým budou „na stejné vlně“. Kromě oficiálních jednání jsou v diplomacii nesmírně důležitá neformální setkání u večeře či při sklenici piva a tady neschopnost komunikovat bez tlumočníka či zahraničně-politických poradců znamená v zásadě diskvalifikaci. A za druhé – domnívám se, že na rozdíl od řady českých politiků chápu správně, jak je z dlouhodobého pohledu potřeba hájit české národní zájmy. Toto téma by si zasloužilo výrazně víc prostoru k vysvětlení, tak alespoň ve zkratce: musíme vyvíjet maximální úsilí, abychom i nadále udrželi Českou republiku jakožto součást Západu. A toto platí o to víc, že se nacházíme ve velmi nestabilním prostoru střední Evropy. Bylo by to komické – kdyby to nebylo v první řadě smutné a hlavně nesmírně nebezpečné – jak naše směřování na Západ a ostražitý postoj vůči Rusku zpochybňují nejčastěji lidé, kteří nikdy nebyli ani v USA, ani v Rusku a o těchto zemích toho vědí z první ruky minimum. Toto je jev, který se bohužel od dob Masaryka příliš nezměnil a je potřeba mu argumenty a neustálou obhajobou západního demokratického modelu nadále čelit. V Senátu bych měl proto zájem stát se členem výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost a výše naznačeným tématům se aktivně věnovat.

Co vám nejvíce vadí na současné zahraniční a bezpečnostní politice vlády? V čem je jiná, než byla v minulosti?

ČR má pouze 10 milionů obyvatel, a tudíž nemůžeme mít ambice sehrávat na mezinárodní scéně tak důležitou roli, jaká přísluší výrazně větším státům. Na druhou stranu v době po roce 1989 jsme získali mezinárodní kredit a částečně až výjimečné postavení země, která má propagaci lidských práv jakožto jeden z hlavních cílů své zahraniční politiky. A tento kredit současná vláda bohužel značně poškodila a je namístě to co nejdříve napravit. Naděje, že např. poklonkování komunistické Číně přinese naší zemi blahobyt, jsou naprosto nereálné. Rozhodně neprosazuji, abychom se z pozice malé středoevropské země osamoceně snažili za každou cenu kritizovat či snad izolovat Čínu nebo Rusko – to ani nejde. Nicméně na základě svých dvacetiletých zkušeností se studiem čínsko-amerických vztahů a obecně čínské zahraniční politiky vím, že lze skloubit obě polohy – totiž spolupráci v oblasti obchodu, kultury apod. a zároveň rozumnou kritiku jevů, které podle nás do moderní demokratické společnosti nepatří. Od země s tradicí Charty 77 a Václava Havla se toto koneckonců očekává, ať již ze strany Moskvy, Pekingu či dalších – od Kuby po Barmu. Naopak snahou se zalíbit např. čínským vůdcům za každou cenu u nich získáme nanejvýš image slabochů a zbabělců, což je hodně špatná pozice pro vzájemně výhodné vztahy a dlouhodobě nám to žádné ekonomické výhody nepřinese.