I liberální komentátoři přiznávají, že naše sankce obtížně srazí Rusko na kolena tak, abychom přiměli jeho obyvatele povstat a válku ukončit. Padají slova o ,,divné“ a zlé povaze ruského národa, který je z povahy imperialistický a zamindrákovaný, takže se mu válka vlastně líbí. Jak na to nahlížíte?

Problém je v tom, že se na Rusko díváme evropskýma očima, přitom jejich tradice i civilizace jsou odlišné od naší, a to tak, že velmi. Bohužel v současnosti se Rusko skutečně chová jako necivilizovaný agresor, a to je problém, protože na druhé straně tvrdí, že chce být součástí mezinárodního společenství. Asi je ale dobré říct, že i když ruská mentalita a chování je opravdu jiná než naše, neměli bychom Rusy obviňovat z toho, že rozpoutali válku. Co se stalo, je vina jejich vedení, ne „obyčejných“ občanů, kteří na to pouze doplácejí.

Jak si vysvětlit, že sankce uvalují na Rusko převážně země Západu, zatímco Čína, Indie a jiné země BRICS, stejně jako např. africké či arabské země, s Ruskem dále nerušeně udržují styky. Proč Západ ztratil schopnost izolovat svého nyní největšího soupeře? K jakému vývoji to v mezinárodních vztazích povede?

Pro tyto země je konflikt v Evropě podobně vzdálený, jako by pro nás byla jakákoli válka v Jižní Americe; prakticky nerozumíme ani tomu, kdo proti komu bojuje, z jakých pohnutek, kdo jsou účastníci konfliktu... pouze zprostředkovaně víte, že se daleko od vás něco děje a že se to týká někoho, kdo je pro vás potenciálně důležitý, a to Rusko samozřejmě je. Za těchto okolností se k problému, k válce, budete stavět oportunisticky, budete bez ohledu na to, co se děje, podporovat spíše toho, koho znáte.

Bohužel, Evropa se nachází prakticky na prahu těch událostí, a Ukrajina, i když je civilizačně také „východní“ země, chce být její součástí; proto ruský útok na její území vnímáme mnohem bolestivěji, svým způsobem to považujeme za napadení sebe sama, a proto ty sankce.

Jak po úvaze hodnotit akci vypnutí některých tzv. dezinformačních webů? Víceméně už opět ,,jedou“ a jsou minimálně na své předchozí návštěvnosti. Šlo o ojedinělý výkřik, nebo jsou zde síly v bezpečnostních službách či v neziskových organizacích, které na podobná omezení budou tlačit?

Necháme-li stranou, že prakticky všechno na internetu je tak trochu dezinformace, je to velký problém, protože podobná akce potřebuje právní rámec, ale ten v našem případě chyběl. Musíme umět říct, kdo je dezinformátor, jak moc je nebezpečný, že je potřeba ho vypnout, ale také na jak dlouho a za jakých okolností, a toto chybí. Jinými slovy, vypínání webů je sice zcela okrajové, nouzové a havarijní, ale rozhodně legitimní opatření, pokud pro něj existují přesná a zákonná pravidla, ale ta zatím nemáme.

Putinova invaze vyvolala volání po modernizaci a dozbrojení nejen české armády, ale i většiny armád NATO. Jde o nevyhnutelný a žádoucí trend?

Lidská společnost osciluje v cyklech. Po cyklu míru přichází válka, po bohatství bída, po válce zase bohatství. Pokud si ruskou invazí na Ukrajinu Evropa uvědomila, že nelze žít v přepychu a nebránit jej, je to pouze nastartování dalšího kola tohoto cyklického vývoje, a to je přeci v pořádku. Pro nás to znamená, že je potřeba řečeno s pohádkou „lít z písmenek kule“, přičemž, a to je zásadní, musíme vědět, že i když tím, kdo spustil tuto reakci je Rusko, tak že Rusko není jedinou, ani největší hrozbou… ta se nachází ještě více východně.

Dorazila do české politiky s Fialovou vládou změna, která byla slibována? Mohla se vláda navzdory extrémně obtížné situaci projevit lépe?

Každá vláda slibuje změnu a každá vláda v ni zklame, to je nevyhnutelný cyklus fungování společnosti. Otázkou je, nakolik vláda dokáže naplňovat potřeby svých občanů, a to je také parametr, podle kterého ji budou občané soudit ve volbách. I když Fialova vláda exceluje na poli zahraničním – a Česko nyní předsedá Radě EU, proto je zahraniční politika klíčová – svým občanům vláda mnoho dluží.

Mezi opozicí existuje představa, že pětikoalice vyhrála loňské volby buď náhodou, nebo rovnou podvodem. Když se blíží první výročí parlamentních voleb, které tuto vládu dosadily, jak se s těmito prohlášeními vypořádat?

Na tuto otázku nedovedu odpovědět, ale podvod ve volbách v našich podmínkách bych si dovolil vyloučit. (úsměv)

Slušná politika, havlovská politika, „dáme zemi do pořádku“, být spolehlivým partnerem pro EU a USA, stop zadlužování, stop rozkrádání, moderní budoucnost a inovace, modernizace a digitalizace státu. To byla základní hesla, s nimiž vládní strany vyhrály volby. Kde jsme nyní s těmito prvky?

Lakmusovým papírkem zvládání kritické situace a „slušnosti“ je krize, která postihla hnutí STAN v souvislosti se zatčením jejich prominentního člena, a je třeba říct, že to zatím vypadá, že tuto situaci, byť postihla klíčovou část strany, zvládají lépe než předchůdci. Samozřejmě z jedné situace nemůžeme vyvozovat zvládání všech.

Se začátkem války a s příchodem ukrajinských uprchlíků utkvělo na Fialově vládě podezření, že preferuje  ,,havlovské ideje“ mezinárodní politiky a zájmy zahraničních partnerů před pragmatickými zájmy občanů ČR. Odpůrci vlády předhazují Fialovi například Viktora Orbána coby vzor. Kde je pravda?

Viktor Orbán je národovecký a populistický politik, který zvedl přirozené volání své veřejnosti po radikálních řešeních. Fiala je liberální politik. Těžko říct, zda „havlovský“, ale rozhodně je liberálním politikem západního ražení a významu toho slova. Takový politik se hodí pro určité situace; radikální politik zase pro situace  jiné. Troufnu si tvrdit, že pokud by například došlo k prudkému zhoršení sociálních podmínek českého obyvatelstva, velmi rychle by vyvstala poptávka po politikovi Orbánova typu. To se ale zatím neděje.

Pokud jde o ukrajinské uprchlíky, zatím se nezdá, že by byli bezpečnostní hrozbou. Může se společenská atmosféra na toto téma v Česku změnit?

Může, ale zatím to vypadá, že se adaptují dobře. Chtěl bych říct, že je to zásluha nejen veřejnosti a vlády, ale také, dost možná hlavně, firem, které je přijaly, daly jim práci, a které aktivně pracují na tom, aby se adaptovali do naší společnosti.

Zastánci Petra Fialy ho považují za ,,klidnou sílu“, která trpělivou prací dokáže směřovat k cíli. Současně ho mají za slušného a vzdělaného člověka, který se nakonec stal mimořádné úspěšným politikem. Vnímáte ho tak též?

Je to liberální a západní lídr, rozhodně charismatická osobnost. Jeho problémovým místem je zvládání denních problémů a starostí občanů, a zde může narazit. To nemusí nutně znamenat změnu vlády jako celku, ale nutnost vygenerovat nového lídra.

Jak se Andrej Babiš zhostil role opozičního lídra? Jaká politická budoucnost ho čeká i v kontextu soudního projednávání kauzy Čapí hnízdo?

Babiš udělal to nejlepší, co mohl. Prakticky každým billboardem v ČR připomíná občanům že „Za mně bylo líp“, a současně je objíždí s tím, že „líp zase bude“. Co na tom, že reálné pravomoci prezidenta jsou mizivé a že parlamentní volby jsou v nedohlednu – on svou image posiluje téměř dokonale a mnohem účinněji, než kdyby jen řečnil v parlamentu.

Národovecky a euroskepticky orientované scéně dominuje nadále Tomio Okamura a jeho SPD. Máme zde dále hnutí Trikolora, Svobodné či Hnutí PRO Jindřicha Rajchla. Jaký je potenciál jednotlivých subjektů a dané scény jako takové?

Osobně jsem přesvědčen, že pokud přijde populistický politik, který bude mít potenciál uchopit moc nebo její podstatnou část, nebude pocházet ze stávající scény, rozhodně ne z té parlamentní. Jiným slovy, bude to někdo, koho ještě neznáme, nenese za sebou zátěž z minulosti, ale bude radikální. Což je dost nebezpečná kombinace.

Josef Středula zatím brzdí volání po masových protestech, nicméně varuje před ohrožením sociálního smíru. Jde o ,,odborářské kecy“, nebo v důsledku kombinace cen energií, potravin či bydlení může dojít na podzim k něčemu, co vyústí v násilí? Jaké jsou faktory pro a proti?

Odboráři musí podporovat zaměstnance za všech okolností, a pokud to Středula dělá, dělá to, co má. Dělá to nepochybně dobře. Druhou otázkou je, co reálně zmůže, a tady jsou jeho možnosti velice omezené, což ostatně sám velmi dobře ví. Osobně se obávám, že chléb se bude lámat na podzim a v zimě, kdy by mohlo dojít k propouštění, ke snižování mezd, benefitů a k dalším věcem, které spadají přímo do agendy odborů.

Některé sociální skupiny, zejména starší, možná reflektují svůj život od roku 1989. Zcela jistě nechtějí vzpomínat na Jakeše s Husákem, ale co říci k tomu, že tito pamětníci mohou cítit zklamání ze současného stavu?

Mohou, ale dílem je to proto, že s tím, jak se události vzdalují v čase, máme tendenci je vnímat spíše pozitivní než negativní. „Husákova éra“ se svým nedostatkem všeho je tak paradoxně pozitivní vzpomínkou.