Podle Babišova novoročního projevu se nemáme čeho bát, protože nás čeká skvělé období. Podle Zemanova novoročního projevu bychom se měli společně radovat nad úspěchy jako nejnižší míra nezaměstnanosti v Evropské unii, stabilní ekonomický růst a tak dále, ale problémy existují. Jak vnímáte tu vlnu orálního štěstí od nejvyšších představitelů země?

Ze strany premiéra, ale i prezidenta, jde především o obhajobu vlastních politických pozic. Z ekonomického hlediska se sice máme relativně dobře, ale bruslíme po tenkém ledě. Rostoucí zadluženost vzájemně provázaných veřejných rozpočtů napříč Evropskou unií je časovaná bomba. Vláda premiéra Babiše nedokázala ani po několika letech vládnutí období růstu využít pro zastavení zadlužování. To je její velké selhání. Ekonomický růst je jistě velmi důležitým faktorem, ale ne samospasitelným. Podstatnější je bezpečnost, vnitřní i vnější, a rozsah a povaha politických svobod. Zde vidím řadu neklesajících rizik.

Pro Českou republiku je významným rizikem například rostoucí vliv zeleného, tedy neomarxistického politického proudu v Německu. To bychom měli vnímat jako vážnou hrozbu. Měli bychom se obávat toho, co by nám v případě silného vládního angažmá německých Zelených mohlo být prostřednictvím Evropské unie, kde je Německo dominantní silou, vnucováno do našeho právního řádu. Už nyní je rizikem evropský takzvaný Zelený úděl (The European Green Deal). Ten může zůstat stejným plácnutím do vody jako kdysi Lisabonská strategie (nezaměňovat s Lisabonskou smlouvou), ale může se z něj také stát odrazový můstek pro protlačování zelených zhůvěřilostí do národních právních řádů. Zelené podvazování ekonomického růstu, které sledujeme již nyní v Německu, a nejen tam, může zachvátit celou Evropu. To by vedlo k postupnému chudnutí se všemi důsledky.

Také hovořili o klimatických změnách. Podle Zemana se z diskuze o nich stává nové náboženství. Je to tak?

Pojem „náboženství“ bych spíše nepoužil. Přirovnání klimatického hnutí k novému náboženství ovšem může být dobrou pomůckou pro zkoumání mentality jeho protagonistů. Někteří aktivisté tohoto hnutí zjevně mají potíže se spasitelským komplexem. Mají chiliastické představy o blaženém světě uhlíkové neutrality. Klimatické hnutí je ale především projevem radikální ideologie usilující o likvidaci kapitalismu, individuální svobody a západní kultury vůbec. I v klimatickém hnutí nepochybně najdeme lidi, kteří jeho myšlence upřímně, avšak zoufale naivně věří. Minulé století nám však ohledně totalitních ideologií poskytuje tak bohatou historickou zkušenost, že jejich naivita je stěží omluvitelná.

Klimatické hnutí se nepohybuje výhradně v přírodovědné oblasti. Je to především politické hnutí a vznáší politické požadavky. To určitě není samozřejmé konstatování. Klimatičtí aktivisté totiž často používají stejný trik, který známe z doby komunismu. O komunistické ideologii se oficiálně nevedla politická debata, protože komunismus byl výsledkem vědeckého poznání. A o vědeckých poznatcích přece nemá smysl vést politickou debatu, neboť tím, že jsou vědecké, mají objektivní platnost. Stejně bývá vedena argumentace klimaalarmistů. Teze o hrozící, člověkem způsobené klimatické apokalypse je, podle nich, nezpochybnitelným vědeckým poznatkem. Vždyť by to bylo stejné, jako vést politickou debatu o platnosti Newtonových zákonů...

Neomarxističtí aktivisté, kteří ženou klimatické hnutí vpřed, vědí dobře, co dělají. Kdyby nebylo klimatické hnutí, našli by si jiné ideologické beranidlo. Nikoli náhodou jde o lidi, kteří současně podporují multikulturalismus a další zvrácenosti. U těchto aktivistů nelze hovořit o náboženství. Jsou to chladně kalkulující političtí aktivisté a jejich radikální cíle jsou pro naši společnost nebezpečím.