Letos slavíme třicet let od sametové revoluce. Jak vy tuto dobu hodnotíte? Co se nám za těch třicet let povedlo, a co naopak?

Padla cenzura a s ní spojené omezování svobody projevu, obnovila se svoboda podnikání, otevřela se možnost cestování po světě. Za třicet let se nám následně povedlo zpochybnit svobodu projevu, nejdřív podřízením mainstreamu, jediné „pravdě“, podobně jako před převratem, a nakonec účelovým potíráním „dezinformací“, které jsou ve skutečnosti legitimní a argumentovanou opozicí vůči panujícímu názoru. Kdysi se místo výrazu dezinformace používal termín ideologická diverze. Rozdíl nula. Dále se nám povedlo formalizovat svobodu podnikání, protože jsme ponechali „davidy“ malých živností bez praků na pospas goliášům megamonopolů. A povedlo se nám vyprázdnit možnosti cestování tím, že pracující občané nedostávají za svou dřinu takovou mzdu, která by jim umožnila plánovat něco víc než úhradu základních životních nezbytností.

Ti, kdo si přesto můžou jednou za dva roky dovolit výlet do Bangkoku, se od dávných rekreantů od Balatonu liší jen tím, že v cílové destinaci nerozumí thajsky, zatímco jejich rodiče nebo prarodiče zas na dovolené nerozuměli maďarsky. Zatím se nám nepovedlo zpochybnit samotný smysl státní samostatnosti, takže čas od času stále dokážeme čelit nátlaku na úplné předání národní suverenity do Bruselu. Mám na mysli například loňské odmítnutí podpisu pod sebevražedný „migrační pakt“, legalizující masovou výměnu obyvatelstva Evropy. Uvidíme, jak dlouho nám to odhodlání vydrží.

Stále se řeší, jak to s takzvanou sametovou revolucí opravdu bylo. Neustále kolují spekulace o „privatizačním puči“. Petr Pithart dokonce mluví o tom, že šlo o „vyjednané předání moci“. Co vy si o tom myslíte?

Vezmu to z čistě subjektivní stránky. Jako přímého účastníka listopadových událostí 1989 mě tenkrát i v naivním věku jednadvaceti let pronásledovala na každé demonstraci jedna otázka. Ptal jsem se sám sebe, za jakých podmínek se ten který systém – zvlášť systém označovaný za totalitní – může bez boje vzdát moci. Dospěl jsem k náhledu, že je to možné jen za splnění jedné z následujících dvou podmínek. Tou první je zázrak. Ta druhá spočívá v pragmatické dohodě, při níž se koza idealistické svobody pro jednou nažere, zatímco vlk reálné, tj. především hospodářské moci – bez ohledu na zbarvení srsti – zůstane provždy celý. Kdyby nebyla splněna ani jedna z obou podmínek, pak by o žádném předání moci bez boje nemohlo být řeči. Toť vše.

O porevoluční době promluvil v XTV i hudebník a bývalý politik Michael Kocáb, který naopak tvrdí, že u všech jednání byl a o žádný „obchod s komunisty“ se nejednalo. Uvedl ale zajímavou věc. Řekl: „I po 30 letech mi vyvstává otazník, proč Federální shromáždění jednomyslně zvolilo Václava Havla prezidentem, stejně jako, že nás kooptovali za členy Federálního shromáždění. Nechápu to, že 300 bolševiků, kteří nás nenáviděli, aby každý bez výjimky zvedl ruku pro Václava Havla a pro nás kooptované poslance.“ Jak si to vysvětlit?

Berme to jako symptom s názvem „Kocábův otazník“. Havla podle všeho prosadil výše zmíněný Gorbačov, který se pod vlivem ústních slibů Západu rozhodl vyhodit své satelity ze sovětské montgolfiéry, protože bláhově věřil, že tak zabrání jejímu zřícení. A Gorby – to byl ovšem tehdy generální sekretář všech bolševiků na světě (s výjimkou Číny, samozřejmě), tedy i těch, co tenkrát seděli v našem Federálním shromáždění. A v bolševické internacionále se poslouchalo na slovo, i když to slovo znělo třeba „lehni“.

Michael Kocáb si také postěžoval, že komunisté třicet let po listopadu 89 mají prý stále větší moc a dostávají prostor v médiích, který není adekvátní jejich voličské podpoře. Máte také ten pocit? A pokud ano, jak si tu stále větší moc komunistů vysvětlit? A mimochodem, čím to, že stále tolik lidí tvrdí, že před revolucí „bylo líp“?

To je právě ta věc, že ten Gorbyho povel z konce roku 1989 nezněl „lehni a zůstaň“. Nikdo tehdy nikoho nenutil k tomu, aby v bolševické partaji setrval. Naopak se počítalo s tím, že ti, co při havlovské volbě bez protestů „lehli“, dostanou za splnění povelu nové živobytí v úplně jiném útulku, než byl ten pravověrný.

A pokud jde o dnešní KSČM, která se po třicetiletém pobytu v opozici zmohla na parlamentní podporu úřadující vládě, aniž by se stala její součástí, řekl bych, že ta strana představuje vděčné téma k strašení především vzhledem ke svému starožitnému názvu, ale k ničemu jinému. Skutečné omezování demokracie totiž podle mě může hrozit vždycky jen z těch míst, kde se soustřeďuje reálná moc. Ne nadarmo se to týkalo KSČ v době, když ji naplno držela v rukou, tedy přesněji řečeno se to týkalo její zřizovatelky v Moskvě, která jí tu moc dokázala nejen dát, ale jak řečeno, dokonce i vzít. A není divu, že dnes se ohrožováním občanských svobod zaobírají opět ti soudruzi, kteří tu moc mají, a ne ti, kteří ji nemají. A když mluvím o dnešních držitelích moci, opět tím nemám na mysli tolik naše místodržitelské úřady, jako spíš jejich nadřízené instance.

Pokud jde o tvrzení, že před rokem 1989 bylo líp, nelze přehlédnout, že předchozí režim měl jednak různé fáze, a jednak své zápory i klady, přičemž občané, kteří v něm žili, mohou rozdílně hodnotit dokonce i to, co je tu zápor a co klad. Je třeba zřejmé, že intelektuál, který neměl přístup k zakázané literatuře a za pokus ji sehnat se dostal do vězení, nemohl vidět tehdejší životní podmínky stejně, jako jeho soused soustružník, který si za poctivě vydělané peníze stavěl šumperák a o zakázané literatuře nikdy nic neslyšel.

Teprve když se začaly po sovětském bloku šířit videokazety plné terminátorů, nevídaných v režimní televizi, ztratil soustružník trpělivost a spolu s intelektuálem ten režim svrhl, aby se na ty véháesky mohl konečně podívat v kvalitní nahrávce a s dabingem, který nezaniká v šumu stopadesáté kopie.

Zatímco z mezinárodního hlediska byla hlavní podmínkou pádu režimu globální dohoda mezi USA a SSSR o předání střední Evropy Západu, vnitropoliticky byl hlavní podmínkou úspěchu převratu zmíněný konsensus ohledně uvolnění zákazů v žánru akčních krváků.

Někteří lidé si předrevoluční dobu naopak tak moc nechtějí připomínat, že jim vadí i filmy z té doby. Trnem v oku byl mnohým po revoluci například seriál Třicet případů majora Zemana, který nakonec Česká televize doplnila vysvětlujícím dokumentem. Právě Kocáb ale kritizoval ČT za to, pravidelně vysílá filmové týdeníky z dob komunismu s tím, že jde o podobnou věc, jako by německá televize vysílala týdeníky z dob nacismu. Co na to říkáte? A vysílat, či nevysílat filmy ze 70., 80. let, přesto, že někteří upozorňují na to, že jsou „poplatné“ době?

Normalizační akční krvák, jehož hrdinou byl terminátor v hodnosti majora Sboru národní bezpečnosti, je jedním z těch mnoha bodů, v nichž se občan, který byl režimem perzekvován a právem zde spatřuje zvrácenou oslavu éry represí, nutně nemůže shodnout s jiným občanem, který neměl důvod pouštět se s tehdy platnými zákony do křížku a pokud něco většího neukradl nebo někoho nepřejel, neměl k tomu ani příležitost.

Nostalgie po tom seriálu (a řadě dalších) každopádně nevychází z nějakého obdivu k jeho propagandistické rovině, natož aby se průměrnému konzumentovi toho cyklu sequensovek stýskalo po politických popravách. Spíš se tu projevuje napůl sebeironické pnutí k času dětství a napůl přirozená retrománie, pro kterou je politický rozměr celé věci španělskou vesnicí. Ne každý zkrátka žije od rána do rána v souřadnicích ideologie.

Volání po zákazu předpřevratových filmů a seriálů přitom bezděky kopíruje právě tu praxi bolševického režimu, za kterou ten režim nakonec zaplatil hlavou – praxi, která kvůli ideovým skrupulím, vzniklým z mylného odhadu zájmů běžného diváka, zakazuje z hlediska toho diváka samotný příběh, samotné dobrodružství, samotnou honičku mezi policajty a zloději. A teprve zakazováním zábavy toho většinového diváka doopravdy naštve.

Týdeníky předpřevratových médií jsou jiná kategorie. Dobrodružná zápletka v nich kupodivu absentuje a veškerý prostor zaujímá samotná propagace režimu. Kritikům dnešního vysílání takových týdeníků podle mě nevadí ta propaganda. Ta totiž zněla dutě už tehdy, když byly ty týdeníky nové, natož dnes, a může tedy tehdejší režim spíš samovolně poškozovat – podobně jako bezduchá pompa nacistických maršů ve srovnání se znalostí faktu, jak hitlerismus roku 1945 poprávu skončil. Ve skutečnosti myslím těm kritikům vadí spíš fakt, že ta dutost tehdejší „dokumentární“ propagandy je čím dál podobnější dutosti té dnešní – a že tudíž vlastně vnímavému pozorovateli rozkrývá i její mechanismy. A to žádný propagandista nevidí rád, když se mu prostřednictvím historického srovnání nahlíží do jeho vlastní kuchyně.

Na nedávném sněmu ANO se právě do porevoluční doby vrátil ve svém proslovu i Andrej Babiš, který obsáhle kritizoval 90. léta. Podle něj šlo do dobu, kdy naší zemi vznikly „nevratné škody“, kdy si ODS „nakradla miliardy“ a „ničila celý demokratický systém“. Lze se s takovým hodnocením ztotožnit?

Pokud jde o dobrovolnou likvidaci obchodních kontaktů a kontraktů, které si Československo dokázalo za desítky let vybudovat po celém světě, než bylo naporcováno do dvou řízků pro romantickou večeři nadnárodních společností, nelze to omluvit ničím. Výraz „nevratné škody“ je v této souvislosti snad ještě nedostačující, protože nereflektuje jejich monstrózní rozsah – počínaje ztrátou soběstačnosti v produkci potravin a rezignací na kontrolu vodních zdrojů, a konče zašantročením pověsti průmyslové velmoci.

Jde-li ovšem o kradení miliard a ničení demokracie, neumím si představit takový funkční systém, v němž by se miliardy nekradly a demokracie neničila – bez ohledu na to, jestli v zemi vládne KSČ, ODS, ANO nebo NE. Demokracie se, myslím, neudržuje rétorickými cviky na sněmech politických stran, nýbrž mimo jiné každodenním zápasem občana se státem a státu s nadstátní mocí, ať už jde o sovět bolševických komisařů, nebo o radu komisařů bruselských. Každá taková komisařská moc se právem cítí být demokracií omezována, a proto vždy usiluje o její pokud možno nenápadné zneškodnění.