Letos slavíme třicet let od sametové revoluce. Jak vy tuto dobu hodnotíte? Co se nám za těch třicet let povedlo, a co naopak?

Padla cenzura a s ní spojené omezování svobody projevu, obnovila se svoboda podnikání, otevřela se možnost cestování po světě. Za třicet let se nám následně povedlo zpochybnit svobodu projevu, nejdřív podřízením mainstreamu, jediné „pravdě“, podobně jako před převratem, a nakonec účelovým potíráním „dezinformací“, které jsou ve skutečnosti legitimní a argumentovanou opozicí vůči panujícímu názoru. Kdysi se místo výrazu dezinformace používal termín ideologická diverze. Rozdíl nula. Dále se nám povedlo formalizovat svobodu podnikání, protože jsme ponechali „davidy“ malých živností bez praků na pospas goliášům megamonopolů. A povedlo se nám vyprázdnit možnosti cestování tím, že pracující občané nedostávají za svou dřinu takovou mzdu, která by jim umožnila plánovat něco víc než úhradu základních životních nezbytností.

Ti, kdo si přesto můžou jednou za dva roky dovolit výlet do Bangkoku, se od dávných rekreantů od Balatonu liší jen tím, že v cílové destinaci nerozumí thajsky, zatímco jejich rodiče nebo prarodiče zas na dovolené nerozuměli maďarsky. Zatím se nám nepovedlo zpochybnit samotný smysl státní samostatnosti, takže čas od času stále dokážeme čelit nátlaku na úplné předání národní suverenity do Bruselu. Mám na mysli například loňské odmítnutí podpisu pod sebevražedný „migrační pakt“, legalizující masovou výměnu obyvatelstva Evropy. Uvidíme, jak dlouho nám to odhodlání vydrží.

Stále se řeší, jak to s takzvanou sametovou revolucí opravdu bylo. Neustále kolují spekulace o „privatizačním puči“. Petr Pithart dokonce mluví o tom, že šlo o „vyjednané předání moci“. Co vy si o tom myslíte?

Vezmu to z čistě subjektivní stránky. Jako přímého účastníka listopadových událostí 1989 mě tenkrát i v naivním věku jednadvaceti let pronásledovala na každé demonstraci jedna otázka. Ptal jsem se sám sebe, za jakých podmínek se ten který systém – zvlášť systém označovaný za totalitní – může bez boje vzdát moci. Dospěl jsem k náhledu, že je to možné jen za splnění jedné z následujících dvou podmínek. Tou první je zázrak. Ta druhá spočívá v pragmatické dohodě, při níž se koza idealistické svobody pro jednou nažere, zatímco vlk reálné, tj. především hospodářské moci – bez ohledu na zbarvení srsti – zůstane provždy celý. Kdyby nebyla splněna ani jedna z obou podmínek, pak by o žádném předání moci bez boje nemohlo být řeči. Toť vše.