Pane doktore, „strategický komunikátor“ vlády plk. Foltýn sdělil, že kdo bude tvrdit, že jakýmkoliv způsobem zavádí cenzuru, je spolupracovníkem Ruska. Co říci na takovou rétoriku, kdy se státní úředník už předem vymezuje proti kritice od občanů, kteří se mu skládají na jeho plat?

Pan plukovník Foltýn to řekl v kontextu pro mne ještě hrozivějším. Jednak to byl jeho tak trochu nástupnický projev, který se zdá být pronesen ve funkci pokračovatele pověstného hraběte Josefa Sedlnického z Choltic (1788-1856). To byl ředitel cenzurního úřadu ve Vídni, chráněnec knížete Metternicha, který byl přesvědčený, že politickým zlořádům se dá zabránit pomocí armády, politiky a cenzury. Proto vytvořil úřad ve Vídni, který měl po něm řadu svých pokračovatelů a podřízených. Později, po krátkém vydechnutí v letech první Československé republiky vznikly podobné instituce. Zániku jedné z nich, tzv. Hlavní správy tiskového dohledu (HSTD) před padesáti šesti lety, jsme si letos někteří zavzpomínali. Potom se ještě tento úřad několikrát proměnil, až k památnému uvedení pana Michala Klímy do podobného úřadu, který uváděl ve svém CV, že před rokem 1989 přiměřeně svému osudu a chování svých rodičů tak trochu disidoval. Tomuto dobrému muži je třeba přiznat, že se svého úřadu po několika měsících vzdal a vláda Petra Fialy neměla lepší nápad, než pozval armádního plukovníka a pověřit ho „strategickou komunikací“. To je možné vykládat si trochu šířeji než dozor nad vším, co se v České republice vydává a co by mohlo vypadat, že jde o nějakou interakci s Ruskem. Zřejmě tím pan premiér myslel na nespolupráci s Ruskou federací a všemi jejím asi třiaosmdesáti správními jednotkami, anebo dokonce se všemi rusky mluvícími a v Ruské federaci usedlými občany federace. Možná, že se ale pan Foltýn ve svém zájmu o „strategickou komunikaci“, jak definuje předmět svého bádání, nebude věnovat jen v České republice. A protože sám sebe označuje slovem „buldozer“ je možné že bude „buldozerovat“ i slova těch, kteří jsou roztroušeni po celém světě.

Fotogalerie: - Poslední týden

To, že jsem na sebe uvalil podezření, že jsem „spolupracovníkem Ruska“, protože si myslím, že pan plukovník není ničím jiným než cenzorem, je dokonce možné. Musel jsem totiž při našem kolektivním přesvědčování se, že „patříme na Západ“, obnovit si už polozapomenutou ruštinu a začít studovat ukrajinštinu, abych věděl s kým a jak mluvit. Problém ale je, že můj soused ve Střešovicích, který zde postavil honosnou vilu, je z Turkistanu, ale mluvíme spolu rusky. Pokud by nám naslouchal někdo z údajných patnácti spolupracovníků pana plukovníka Foltýna, o kterých předpokládám, že ruštinu neumějí, ale jen ji používají (jako pan eu-poslanec Vondra), mohl by si myslet, že se můžeme bavit o Foltýnově úřadu a jeho funkci.

Anebo je to jen jednodušší, a pan Foltýn, podobně jako jeho literární předchůdce, o kterém psal ve svém nedokončeném románu Život a dílo skladatele Foltýna Karel Čapek, je podobně jako tento nadaný a polovzdělaný mladý muž, který chce vytvořit velké dílo, ale s ohledem na nedostatek talentu jej nikdy nedokončí. Ale zde bychom se mohli dostat pod drobnohled našeho současného Foltýna, protože dávno před Čapkem jej přivedl na svět někdy okolo roku 1845 Karel Sabina v jedné ze svých povídek. A ví Bůh, co bychom si dnes o něm měli strategicky myslet.

Vyplouvají na povrch vážné podrobnosti o chybách policie při postupu proti Davidu Kozákovi, střelci z filozofické fakulty. Dovolte, prosím, nejprve osobní otázku. Jak vaši přátelé, kteří působí v akademickém prostředí či přímo na FF UK, vnímají vývoj, kdy se ukazuje, že přes plamenné ujišťování ministra vnitra Rakušana opravdu nebylo vše v pořádku? 

Studoval jsem, učil a učil se na FFUK vice než třicet let a se svými přáteli se samozřejmě bavíme o všem, co by mohlo s tragickou střelbou na konci minulého roku souviset. A kdo by mohl přispět nejen k objasnění celé záležitosti, ale i k reflexi všeho co jsme kdysi na fakultě prožili. A také o tom, co bez ohledu na to, jak o tom dnes mluví současné vedení fakulty, bychom mohli, my, kteří jsme prošli akademickým prostředím v různých dobách a na různých školách, sdělit všem, kteří o to mají zájem, co víme a  co si o celé věci myslíme. Dokonce si asi dokážeme představit, že při hledání viníků a zodpovědných je až příliš snadné svalovat vinu na Policii ČR, jejíž příslušníci byli na místě jako první, kteří přicházeli z vnějšku. A také víme, že bychom měli mít větší zájem o ty, kteří tato místa dnes navštěvují a jak se členové akademické obce k sobě chovají. A třeba i v jakých podmínkách tam žijí a jakou pozornost věnují třeba i svým mimoškolním aktivitám. Pan ministr vnitra má smůlu, že je trochu nedůvěryhodnou až zmatenou osobou už od dnů, kdy ještě nebyl ministrem a už zapudil vysokého policejního důstojníka, a také proto, že je až příliš blízko událostí, které se zdají být až kriminální povahy. Ale ani to není jediným důvodem, proč si my starší, kteří se nepotřebujeme předvádět na veřejnosti, můžeme dovolit uvažovat nejen o motivaci  potenciálního vraha, ale i o možnosti, zda nešlo jen o akt individuálního teroru, nebo o inspirovaný skupinový teror. Nejasná přítomnost vyšetřovatelů americké FBI, veřejně inzerovaná vysokými státními činiteli, je možná pro šíření paniky mnohem nebezpečnější, než třeba neobratné nebo až příliš sebevědomé prohlášení pana ministra vnitra.

Fotogalerie: - Stále neklidné Srbsko

Jen stručně a na konec této odpovědi - když je možné uvažovat o tom, že „vyšetřování nebylo v pořádku“, bylo v pořádku znát poměry na fakultě před střílením a také, jak je to dnes nejen s posttraumatickým stresem. A proto i s politickým až komerčním zneužíváním tohoto hrůzného činu v posledních dnech. Protože tak tomu jistě bude ve dnech, měsících a letech příštích.

V souvislosti s tím řekl již zmíněný Foltýn, že „občan má věřit institucím státu“. Jako by ten, kdo nevěří například policii, nebyl dobrým občanem. Jak může ale občan věřit „institucím“ po případech jako Kozák, Vrbětice nebo nejnověji „kolumbijský terorista“, který chtěl podpálit autobus?

Naštěstí pan plukovník neřekl, že občan „musí věřit“. To známe z dávných smutných let. Straně musíte věřit, říkali vyšetřovatelé, prokurátoři a soudci svým obětem, a to tak často, že některým z nich to zalezlo pod kůži a nemohou se toho zbavit. Zejména, když jim „strana“ jakékoliv barvy, pomohla zůstat ve svých funkcích a cynicky se svým obětem smát i v naší neradostné době. Kdyby to nebylo tak smutné, mohli bychom se tomu jen smát. Ale protože víme, že arogance nevolených elit a jejich představa o vládě nad neinformovanými je nepochopením „života v obci“ je to s tou vírou obtížnější. Věřící by dokonce mohli říct, že je to jeden z velkých hříchů a nepravostí. Bohužel, v Čechách se za pravdu vždy platilo lehkou mincí.

Ve francouzských volbách strana Marine Le Penové podle průzkumů vyhrála, na druhém místě byla radikální levice, až na třetím místě strana Macrona. Ve Francii je většinový systém, jak se propíše do výsledků druhého kola to, že ostatní strany chtějí „zablokovat“ kandidáty Le Penové a volit proti ní? Jako už tradičně?

Předpokládám že ano, tradičně. Každá evropská země má svoje specifické zvyklosti a iluze, že je nějaká autorita EU přivede k moudrosti. Ta je lichá. Francouzský volební systém se zdá být originální, ale používání referenčních slov a slovních spojení nám to pomůže pochopit. Jsou to tradiční spojené nádoby na téma pravice, levice, střed. Přitom bychom mohli ten střed nepolitologicky nazvat „francouzskou bramboračkou“. Tentokrát je snad zajímavé, že bychom tu bramboračku mohli kromě středu nalézt napravo i nalevo. Je to tentokrát dáno vychytralou volební kalkulací pana prezidenta Macrona, který se snažil uvést své konkurenty do časové tísně, a možná mu tento trik vyjde. Podobně jako nakonec to i  jemu samotnému přinese nějakou újmu. Ale jak říkají moji známí lotrinští sedláci, skonči to zase jako vždy. A jdou si po svých.

Andrej Babiš se spojil s Viktorem Orbánem a rakouskými Svobodnými v alianci Patrioti pro Evropu. Z ní má vyrůst nová frakce v europarlamentu. Zástupci Fialovy vlády, zejména z frakce lidovců, začali hned křičet, že Babiš tím oslabil Česko, protože jeho sedm poslanců v Evropě „nic neprosadí“. Co je to za logiku, podle které jste „ti hodní“ jen tehdy, když se přidáte k většině? Kde je demokratické právo dobrovolně se připojit k opozici, která je sice stále menšinová, ale roste?

Fotogalerie: - Můj křup proti vládě

Asi také až příliš, pane redaktore, podléháte nadměrnému používání a pokusům chápat slovo demokracie v pozitivním smyslu. Nová frakce v Europarlamentu bude mít jen apelativní význam a v bruselské babylonské věži se nic nezmění. Ta spadne až díky „zmatení jazyků“, kterým vyšší moc trestá. Bruselský Bábel je věž, jenž měla sloužit Bohu, kterým je evropský lid. Protože se tak nestalo, lidé si v něm přestali rozumět a evropská pýcha se rozpadla na prach. Ten starozákonní příklad jsem si vypůjčil jen proto, aby se nezdálo, že používám příliš často cizích slov. Ale dnešním jazykem politiky jde o implozi, zhroucení se do vlastního objemu a to může začít dřív a probíhat rychleji, než si myslíme. A ti, jež tam slouží zlatému teleti, si to ani dnes ještě neumí představit.

Začaly prázdniny a s nimi zvolnění či případně uspání politického provozu. Pokud by občané chtěli toto zklidnění využít k přemýšlení, o čem byste jim doporučil přemítat? Případně jakou literaturou by své „občanské přemýšlení“ měli podpořit?

Hora je můj učitel, řekli mi na korejské univerzitě, kde jsem přednášel. Já tomu tehdy ještě nerozuměl. Až když jsem se seznámil s místy, kde každý strom, každý kámen, každá hora byly poznamenány utrpením, ale také vírou, že nejenom svět, ale i my sami máme v sobě uloženou schopnost chovat se k sobě ohleduplně, laskavě a slušně, jsem začal chápat. Proto radím, nechť se každý pokusí vystoupit na horu své moudrosti, kterou v sobě nosíme a vyhne se hlubinám nenávisti a bezmocnosti, které je okolo nás tolik, že to na jeden život člověka stačí. Kdybych si myslel, že to o prázdninách někoho zaujme, doporučil bych se podívat do knihy, kde se učí, jak nenásilně odporovat zlému. Dá se to najít u Petra Chelčického, stejně jako u Lva Nikolajeviče Tolstého a v jeho Sevastopolských povídkách. A nebát se, že nám v tom nějaký strategický buldozer zabrání.

Psali jsme:

Nemlčet! Zbabělci způsobí válku. Profesorka Hogenová tvrdě vzkazuje

Babiš s Orbánem mění směr. V Česku se spustil jekot. I od Miroslavy Němcové

„Babiš bude zase premiér.“ Ve Vídni se nemluvilo jenom o EU

„Po nás potopa.“ Katastrofální čísla pro Fialu v průzkumu. Petr Žantovský si všiml