Celý svět čelí pandemii koronavirové nákazy. Aktuálně jsou (podle čtvrtečních ranních zpráv) tři miliardy obyvatel této planety v nějakém druhu karantény nebo izolace. Všude po světě roste počet mrtvých, očekává se propad ekonomiky. Dolů letí burzy, zastavil se obchod i doprava. Čím dál častěji zaznívá, že „svět po koronaviru už nikdy nebude takový, jako dříve“. Já bych otázku položil jinak: Může vůbec ještě být stejný?

Nemůže. Už je zřejmé, že se nejedná o krátkou epizodu. Pokud slyšíme, že se New York z této apokalypsy vzpamatuje v září, anebo že v karanténě už jsou miliardy lidí, pak není cesty zpět. Svět bude jiný. I když nás politici žádají dodržovat přísná opatření proti šíření viru proto, abychom se co nejdříve mohli vrátit k obvyklému způsobu života, nevrátíme se už k němu.

Zkušenost, kterou teď prožíváme – a nejedná se o nic menšího, než je kolaps globalizace – nás změní, otevře nám oči. Přišli jsme o iluzi věčného růstu, ale také o iluzi nesmrtelnosti. Něco z toho, co bylo, už nebude možné, něco už nebudeme chtít. Změní se naše priority. Procházíme restartem systému. Společnost nezkolabuje. Z chaosu a přetížení, kterým systém trpěl před příchodem pandemie, se vrátí do „původního“ nastavení. Psychologicky se vrátíme v čase.

Máme, podle vás, důvod se toho „nového světa po koroně“ bát?

Ano i ne. Pro mnoho lidí bude těžké rekvalifikovat se na jinou práci v jiné profesi, naučit se jinak trávit čas, akceptovat jiný životní standard. Každá změna ale vedle komplikací přináší i nové příležitosti a osvobozuje nás od starých závislostí. Když říkáme, že změna je život, pak „ve světě po koroně“ nepochybně ožijeme. Teď jde o to, abychom se toho dožili.

Asi bychom se měli začít zamýšlet nad tím, jaký ten svět po pandemii vlastně bude. Pro začátek zůstaňme doma. Před rokem 1989 jste patřil k bojovníkům za svobodu, poté jsme svobodu získali, třicet let jsme se učili s ní nakládat, řekněme trochu pateticky „nacházet v sobě odpovědnost“, ať už si pod tím slovem představíme cokoliv. Co nám ukázalo vše, co se děje kolem koronavirové pandemie, o svobodě a odpovědnosti české společnosti?

Myslím, že vždy je od čeho se osvobozovat. Před třiceti lety nás tížila nesvoboda politická, cenzura a autocenzura, omezená možnost se svobodně realizovat anebo cestovat. Nyní nás tíží enormní ekonomický tlak a směs hedonismu a cynismu. Postmoderní liberál je egoistický narcis, elitář, který se stal problémem sám sobě. Následkem rozevírání nůžek mezi chudnoucí pracující chudinou, stagnující střední třídou a hrstkou bohatnoucích boháčů – společnost ztratila sociální dynamiku i nápadně zhrubla. Zmiňujete-li odpovědnost, pak se počítala odpovědnost za sebe sama, ve smyslu, že každý je svého osudu strůjcem, a když se mu nedaří, je to jeho problém a dobře mu tak.

Je zajímavé, že koronavirus, který nás připravil o svobodu pohybu, vyhnal nás z úřadů, ze škol, z továren i z nákupních center, zcela předefinoval naše chápání odpovědnosti a v té vnější nesvobodě nás ze dne na den učinil ohleduplnějšími, solidárními, odpovědnými k druhým. Je to reakce spontánní, nejspíše v této intenzitě dočasná, ale o svobodě, na kterou se ptáte, to hodně vypovídá. To, na co jsme vedeni strachem o život rezignovali, nebyla svoboda, nýbrž svévole. Té není žádná škoda.