„Jsem antikomunista, ale nijak zatvrzelý. Jako levičák totiž volím socialisty. Bohužel jsem proto volil za francouzského prezidenta Francoise Hollanda. Komunismus prostě není mým světem. To mi ale nebrání s komunisty diskutovat a hádat se. Necítím k nim nenávist,“ podotýká Gérard Michel London, syn bývalého československého komunistického politika Artura Londona odsouzeného v procesu s Rudolfem Slánským. Je jedním z nejuznávanějších světových nefrologů, odborníků ohledně ledvin a jejich onemocnění. Navíc je jako většina Francouzů klasický „homo politikus“.

Obvinění a zatčení otce

Setkáváme se ve Vídni na kongresu nefrologů. Profesor London má za manželku českou lékařku. Doposud hovoří perfektně česky. „Otec byl zatčen v roce 1951, kdy mi bylo osm let. Máma navíc skrývala, co se stalo. Byl náměstkem ministra zahraničních věcí, takže hodně cestoval, proto nebylo nic zvláštního, když nebyl dlouho doma. Jeho nepřítomnost jsem moc nevnímal. Pak se konal proces, všechno se objevilo na veřejnosti, ale nevěděl jsem, co to znamená zrádce, takže jsem si z toho nic nedělal. Člověk to začne vnímat až v dospělosti, kdy už myslí sám za sebe. Pochopitelně, že jsem nikdy nepřilnul ke komunismu. Natož, abych se stal členem nějaké komunistické strany. To nepřicházelo v úvahu. Nejen kvůli tomu, co se stalo v rodině, ale proto, že nedokážu pochopit žádný dogmatismus,“ říká.

Jeho otec Artur London se narodil roku 1915 v ostravské židovské rodině zakládajícího člena KSČ. Už od čtrnácti let byl dvakrát vězněn, pak přešel do ilegality, tajně odcestoval do Moskvy, kde se seznámil se stenografkou Lise Ricolovou, členkou francouzské komunistické strany se španělskými kořeny. V roce 1935 se s ní oženil. O dva roky později odešli do Španělska, kde za občanské války působili v řadách interbrigád. Po porážce republikánů uprchli do Francie, kde vstoupili do řad odboje. Oba byli v roce 1942 zatčeni. On skončil v Mauthausenu, ona v Ravensbrücku. Právě Gérard (kromě něj měli ještě dalšího syna a dceru) se narodil v Paříži ve vězení gestapa. Rodiče koncentráky přežili. London pracoval na československém velvyslanectví v Paříži, ale pak byl obviněn ze špionáže a v roce 1948 se s rodinou vrátil do Československa. Začal zde působit jako náměstek ministra zahraničí a v této funkci se stal obviněným v největším procesu padesátých let.

Komunismus jako víra

„Chápu, proč lidé v první polovině dvacátého století, kdy se odehrály dvě světové války, revoluce v Rusku a hospodářské krize, přilnuli ke komunismu. Šlo vlastně o vítěznou stranu. Do padesátých let pochopím, proč tomu lidé věřili. Komunismus je totiž víra založená na určité ideologii. Má i své svaté. Svatého Marxe, svatého Engelse a další. Třeba i Stalina. Když člověk začne o té víře přemýšlet, tak si uvědomí, že jde o totální nerealitu a ekvivalent dnešního populismu. Když přijdou hospodářské a ekonomické problémy, lidé věří tomu, co je nejjednodušší. Tehdy, že všechno je vina kapitalistů a hromadění bohatství, které není dobře rozdělené. To ostatně v malých komunistických stranách platí doposud. Na nespokojenosti ale závisí i velký úspěch lídrů jako Marine Le Pen. U ní jde o populismus první třídy. Je dost příznačné, že pětadvacet procent, co dneska má, představují z velké části lidé, kteří volili před dvaceti lety komunisty,“ podotýká.

Artur London jako žid a interbrigadista se zahraničními styky se stal v padesátých letech při hledání „vnitřních nepřátel“ jedním z podezřelých. Byl sledován StB a opakovaně vyslýchán. Roku 1951 by uvězněn, podroben psychickému i fyzickému mučení a tak donucen k přiznání ke špionáži, titoismu a dalším zločinům. Nejprve měl být hlavním obviněným v plánovaném procesu s interbrigadisty, ale pak se stal spoluobviněným v procesu s Rudolfem Slánským. Byl odsouzen na doživotí. Manželka Lise zažádala o rozvod, ale po návštěvě ve vězení žádost stáhla. V roce 1954 odcestovala s dětmi do Francie, odkud bojovala za jeho propuštění. London byl v roce 1956 zproštěn viny. Roku 1963 odešel s rodinou natrvalo do Francie.

Zákaz komunistů

„Kdybyste hájil komunistickou ideologii, tak se s vámi budu přátelsky hádat, ale nebudu vám sypat cyankáli do kafe,“ dodá, objedná kávu a pokračuje o tom, jak vnímal snahy o zákaz komunistických stran v postsovětském prostoru po roce 1989: „Je to sice běžná protireakce, ale úplně ji nechápu. Když už jsem demokrat, nemusím být zarytý. Kdyby KSČ měla kolem roku 1989 reálně na rukou krev, tak bych její zákaz chápal, ale tak to nebylo. Problém lidstva je v tom, že nedokáže žít vyrovnaně mezi extrémy. Antikomunismus pochopím, ale zatrvzelý už ne. Pro mě je komunismus velkým dogmatem. Jsem zarytý antidogmatik a nesnáším jakékoliv dogmatiky, třeba ultrakatolíky, co odmítají reformy Vatikánu, islamisty, kteří bojují v řadách Islámského státu, či ultraortodoxní židy. Ostatně i to, co se děje na okupovaných územích Palestiny, je strašné.“

Otec Artur podle svých prožitků v komunisitckém vězení sepsal se svou ženou roku 1968 knihu Doznání. „Když jsem později protestoval u Kohoutka, který za Smolu převzal mé vyšetřování, proti tomu, aby formulací ‚trockistická skupina‘ označoval bývalé španěláky, dal mi cynickou odpověď: To ještě nic není, v příštích protokolech to budu formulovat tímto způsobem: špionážní trockistická organizace, a stejně to budete muset přijmout. O tom si nedělejte zvláštní iluze,“ zní citace z knihy, která byla v roce 1970 zfilmována režisérem Costou-Gavrasem. Hlavní role si zahráli manželé Yves Montand a Simone Signoretová. Hrdinové opravdového příběhu, manželé Londonovi, nicméně zůstali komunistickým ideím věrni. On zůstal členem strany do své smrti roku 1986, ona se stala silnou kritičkou Stalina, roztrhala členský průkaz francouzské komunistické strany, ale zůstala její přívrženkyní. Zemřela v roce 2012.

Příběh jako Doznání

Když se ho někdo zeptá, jaké dnešní svědectví by mohlo být nositelem tak silného příběhu, jakým byla kniha jeho rodičů, odpoví: „Vždyť podobná realita, jaká byla tehdy v Československu, dnes existuje v Číně, Íránu, Saúdské Arábii, nemluvě o zemích zmítaných válkou. Takové příběhy prostě pořád bohužel existují.“ Současné Česko naopak vnímá velmi pozitivně: „Máte problémy s menšinami. V oblastech, kde se zavírají doly a velké hutě, mohou nastat sociální nepokoje, ale to není nic tak neobvyklého. Myslím si, že jste skutečně demokratická země plně integrovaná v Evropské unii. I to, že máte KSČM, která se účastní voleb, je podle mně znakem demokratické vyspělosti.“

Gérard Michel London byl v mládí vtažen do záhad vnitřního lékařství a v roce 1966 ukončil jeho studia na Karlově univerzitě v Praze. Velmi ho zaujala kniha profesora Otto Schücka Nefrologie praktického lékaře, která vyšla v Praze roku 1964. Když tedy bylo roku 1968 v pařížské nemocnici v Manhes rozhodnuto o založení hemodializačního centra, složil atestaci z nefrologie a centrum po dvou letech založil. Později i středisko klinického výzkumu. Postupně se stal členem mnoha významných asociací a pracovních skupin. Například byl prezidentem Evropské renální asociace – Evropské dialyzační a transplantační asociace (ERA-EDTA). Napsal více než tři sta padesát publikací. Vedle toho se nicméně stále živě zajímá o politiku. Jeho názory na hrozby Ruska a migrační krize přineseme příště.