Jste odborník na propagandu. Vyučujete o ní na vysoké škole. V uplynulém roce se v Česku hodně řešily pomníky, v pražských Dejvicích například neoblíbený maršál rudé armády Ivan Stěpanovič Koněv, a to kvůli pomyslným temnějším stránkám jeho působení. O čem to vypovídá? 

Nebudu se v tomto rozhovoru zabývat hodnocením politických událostí, spíše bych chtěl připomenout určitá historická fakta a též způsoby, jakými obecně propaganda pracuje. Pokud 30 let od listopadové revoluce v roce 1989 a přechodu Československa k demokracii má někdo obrovský problém s pomníky i zapomníky, svědčí to spíše o tom, že se neřeší podstata, nýbrž že dotyčné pomníky slouží k momentálnímu politickému využití. Pokud by Koněvova socha byla odstraněna již v roce 1989 nebo 1990, kdy z veřejných prostranství zmizelo velké množství pomníků, asi by to nikoho nepřekvapilo a mělo by to svoji logiku.

Souhlasím, mizení pomníků ostatně provází každou revoluční změnu. Například ten maršála Radeckého zmizel z malostranského náměstí krátce po pádu Rakousko-Uherska a vzniku první republiky. Z jakého úhlu vás ale problematika mizení a předělávání pomníků zajímá? Kde je v tom skryta propaganda?

Celá problematika mne zajímá z hlediska mediální prezentace, ve které propaganda mnohdy překrývá historickou realitu, kterou mnozí posuzují a vykládají z dnešního pohledu, nikoli z dobového kontextu. Obecně propaganda pracuje ponejvíce s černobílým viděním světa, zkratkami nebo např. manipulací s dobovými reáliemi.

Mohl byste u toho, co říkáte uvést nějaký konkrétní příklad? Například z období propagandy minulého režimu, na kterou se specializujete?

Prováděl to například režisér Vávra ve své trilogii Dny zrady, Sokolovo a Osvobození Prahy. On skutečně vycházel v případě historických postav z dobových dokumentů. Z nich ale vybíral jen to, co se mu hodilo do propagandistického obrazu, který chtěl divákům nabídnout. Pro propagandu je též velmi důležitý útok na emoce. Člověk pod vlivem emocí totiž posuzuje realitu emočně a je snadněji náchylný k zmanipulování. Místo fakt a zdravého rozumu nastupují emoce.

Foto: Historik Pavel Suk (autor: archív Pavla Suka)

Napadá vás tedy v kontextu řečeného, proč se 30 let od pádu socialismu v Česku začínají řešit pomníky? Proč začíná vadit „rudý" Koněv? Co by kdo na boji proti soše mohl, jak se říká propagandisticky nebo politicky „vytřískat“?

Netuším, co by kdo mohl na soše vytřískat, nehodnotím politiku, to ode mne nečekejte, já se zabývám mediální historií, manipulací a propagandou. Ta, jak jsem říkal, velmi často využívá černobílé vidění světa. Ale život a realita je přece o dost složitější. A znovu říkám, při hodnocení historie je nutné brát v úvahu dobový kontext. Jako příklad připomenu 6. červen 1945.

V tento den odpoledne se na Staroměstském náměstí v Praze konala velká manifestace, na které tehdejší pražský primátor JUDr. Václav Vacek (člen KSČ) předal čestné občanství hlavního města Prahy maršálu Koněvovi. Vacek současně oznámil, že na Staroměstské radnici bude osazena deska, s textem o tom, že „na úsvitu 9. května dorazily první pancéře Rudé armády na okraj města, v nejtěžší hodině, kdy už síly obránců na barikádách se blížily vyčerpání“.