Budeme hovořit o poněkud kontroverzním tématu, o aktuální kauze sochy maršála Ivana Stěpanoviče Koněva na náměstí Interbrigády v pražské Bubenči. Sledujete, co se kolem sochy děje a jak věc rezonuje v tisku?

Jistě, pane redaktore, tomu šumu nelze uniknout. Jenže z vyššího hlediska české moderní historie jde opravdu jen o ten šum, navíc vyvolaný přibližně těmi samými elementy, které (například) pod vedením Franty Sauera ze Žižkova se vší jim vlastní hloupostí skácely Mariánský sloupu na Staroměstském náměstí v listopadu 1918 a jistě také v přibližně stejné době dosáhly likvidace pomníku jednoho z největších českých vojevůdců maršála Radeckého. To ale opravdu jen pro příklad. Stejného druhu ovšem byla pozdější praxe nacistů ve věci pomníků Ernesta Denise, plukovníka Švece, prezidenta Wilsona i mnoha dalších. A to nemluvím už vůbec o komunistech a jejich tak oblíbeném obrazoborectví. Pokud jsem si tedy myslel, že jsou současní vandalové z přesvědčení a nejrůznější taky odborníci z leknutí nad podobné exccesy povzneseni, očividně jsem se mýlil. A zdaleka ne jen já.

Ve své knize Celé to hnízdo musí hořet věnované pražskému povstání docházíte k závěru, že Praha se z nacistické nadvlády osvobodila vlastními silami. Že když do Prahy dorazila Rudá armáda, bylo už takřka hotovo. Jaká tedy byla historická role Koněva z pohledu osvobozování Československa i Prahy samotné?

Otázku jestli, kdo a proč stran Pražského povstání uspěl, nyní spolu neřešme, o tom je právě knížka, o níž hovoříte. Pokud však jde o maršála Koněva, je třeba říci jedno a jednou provždy jasně: podsouvat tomuto excelentnímu vyššímu důstojníkovi jakoukoli starost o nahonem bojující Pražany je dílem holý nesmysl, dílem účelová přemalba, pečlivě vytvářená nejpozději počínaje polednem 9. května 1945. Tento výsostný profesionál prostě dostal rozkaz zajistit vší jemu dostupnou mocí maximálně možný kus počátkem toho měsíce dosud Němci kontrolovaného českého prostoru a provedl jej, jak nejlépe uměl a mohl. Toť vše. Takže tzv. osvobození Prahy pod Koněvovým velením lze chápat jako jakýsi možná pro určitou část obyvatelstva tehdy ještě obsazených Čech možná potěšitelný, nicméně pořád jen vedlejší produkt jeho skutečných strategických aktivit.

• Přetěte si rozhovor s Václavem Junkem o Pražském povstání, roli Rudé armády a vojáků generála Vlasova

Na druhou stranu, kdyby se k Praze vysokou rychlostí neblížily Koněvovy tanky, které byly už takřka za humny, povstání by asi těžko uspělo, nebo ne? Ostatně, vždyť koneckonců Němcům podle vašich závěrů šlo o jediné: nechat centrum Prahy průchozí pro ústup vlastních jednotek směrem k Američanům...

Sám jste si odpověděl. V již jednou vámi zmíněné knížce uvádím podivuhodnou shodu mezi – připouštím, že málo známými (anebo raději účelově zapomenutými) německými návrhy předloženými České národní radě kolem poledne 5. května 1945 – a naopak dodnes proklamovaným meritem lokální německé kapitulace z 8. května po poledni téhož roku. Z obou (sic!) těchto srovnatelných zdrojů totiž zcela jasně vyplývá jediná vůle a úmysl totálně poražených Němců – co možná ihned pryč z Prahy i středních Čech a hurá k Američanům.

Pevnost Praha zůstala provždy na papíře, pražské mosty byly v těch dnech pro utíkající Němce zlata cennější, a i když krvavé excesy z jejich stany nikdy nelze popřít, jednak bývají součástí každé války, jednak je třeba považovat je za průvodní jev až zoufalé snahy po vojenském zajištění zbývající ústupové trasy. Ruský jedinečný postup od Berlína na jih je tedy třeba vnímat naopak nikoli jako posléze tak zprofanovanou pomoc nešťastným českým povstalcům, nýbrž mnohem spíš jako katalyzátor, který německý exodus jen nápadně (a po zkušenostech z východní fronty vcelku pochopitelně) urychlil.

• Přečtěte si rozhovor se spisovatelem Václavem Junkem o rusofilství, Vladimiru Putinovi a nočních vlcích..

Jaká byla role maršála Koněva na východní frontě?

Je dokonale zmapovaná, všeobecně vcelku dobře známá, v literatuře i v dokumentech snadno dostupná a především sotva zastupitelná. Koněv byl jako velitel a zřejmě i jako člověk osobnost jistě svérázná, především ale výjimečná, která se navíc zapsala do dějin možná sporným, především ale klíčovým způsobem. Za druhé světové války a jistě i po ní, stále v čase jeho aktivní služby. Bez efektu Koněvova velení by to měl Stalin s Hitlerem a všemi jeho armádami nesrovnatelně složitější.

V souvislosti s aktuálním popraskem kolem sochy Koněva začínají někteří zmiňovat i temnější stránky života tohoto maršála, například krvavé potlačení maďarského povstání v padesátých letech minulého století nebo údajnou spoluúčast na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Jak Koněva vnímat a vykládat i v souvislosti s těmito událostmi?

Jako odpověď na právě tyto otázky mě napadá známé rčení o generálovi a předchozí bitvě. Anebo máte dojem, že polní velitel Koněvova postavení měl za kterékoli z vámi naznačených aktuálních situací právo zabývat se tváří v tvář úkolům, jimiž byl pověřen a vzal je na sebe, podobnými detaily, pokud měl dostát své povinnosti? Znáte to dost děsivé rčení o milionu padlých jako pouhé statistické položce? Nepátrejte tedy po humanismu tam, kde jej nenaleznete už z podstaty věci samé. Anebo jinak: Stojím si za tím, že nikdo z nás nemůže soudit počínání jiného za situace, kterou osobně nepoznal a navíc ji může nahlížet dnes už jen hodně zprostředkovaně, výhradně v současných konotacích a tedy sotva objektivně. Natožpak pochopit nejtemnější kouty mysli nesporného a vlastní, současníkům sotva pochopitelnou, morálkou se řídícího solitéra Koněva.