„Nebýt Václava Havla, neměl by dnes na hrobě našeho prvního dělnického masového vraha kdo lkát,“ uvedl mimo jiné v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz.

Jak vzpomínáte na éru socialismu?

Často a rád. Bez demence vzpomínkového optimismu, bez hloupých argumentů o bezplatně přidělovaných bytech každému, o práci pro všechny, o šťastném životě v míru... Často a rád se svými hosty z řad politických vězňů popisuji studentům středních a vysokých škol, jaký byl skutečný život v šílené době sociálního inženýrství. Těžko si dnes totiž mnozí dovedou představit, že jim učitelé lžou do očí předepsané propagandistické nesmysly, o kterých věděl každý své. Nesnadno se jim vžívá do situace, že je rodiče přísně varují před pravdomluvností a nabádají k prospěšnému pokrytectví. To byla pro mne asi ta nejtěžší a nejtemnější stránka normalizační totality.

Člověk si nemohl vážit lhářů a křiváků, pitvořících se falešných autorit. Opovrhoval jsem jimi prakticky od základní školy. Provokoval jsem je a vysmíval se jejich stádové poslušnosti, někdy otevřeným odmítnutím složit pionýrskou přísahu a založením vlastního skautského oddílu, jindy upozorněním vyučujícího, že poslední tanky nás napadly z opačné strany, než nás před nimi varuje v hodině občanské výchovy a pak také prvními protest-songy. Soudruzi a soudružky zuřili. Facky a pohrůžky ztrácely na síle, zatímco opojný pocit z bezmoci slabochů sílil a naplňoval mne škodolibou radostí. Myslím, že se tomu říkalo „šikmá plocha“. Komunisti, kteří měli zcela pod kontrolou, kdo dostane šanci uspět a kdo bude v jejich režimu štvancem, mi často kladli svou oblíbenou rádoby odzbrojující otázku: „A cos v životě dokázal?“ A já jim tehdy, stejně jako dnes, hrdě odpověděl: „Říct vám kdykoli do očí, jak  moc vámi pohrdám.“ A za to se tehdy tituly nedávaly.

Jak jste prožil 17. listopad 89?

Měl jsem čerstvých dvacet, modrou knížku a práci zametače na gottwaldovských Jižních Svazích. Dojatě jsem stál s prsty do „V“ v předních řadách demonstrací proti nenáviděnému bolševikovi a věřil, že to, co přijde, bude prostě úžasné.    

• Milan Uhde, Jan Urban, Martin Bursík, Miroslava Němcová, Ivan Langer, Štěpán Kotrba, Karel Janeček, Miroslav Kalousek, Jan Graubner, Václav Žák, Petr Hampl, Karel Hvížďala či Hana Marvanová. I ti přispěli do seriálu ParlamentníchListů.cz, ve kterém osobnosti politického a společenského života bilancují dobu po listopadu '89. Kompletní seznam najdete ZDE.