Objevují se hlasy, že Rusko je pro Českou republiku větším ohrožením než Islámský stát, na druhé straně mnozí politici včetně prezidenta Miloše Zemana prosazují užší vazby na Východ. Máme se podle vás Ruska bát nebo s ním víc spolupracovat?

V kontextu mezinárodního boje proti terorismu je Rusko nepominutelným partnerem. To je globální zájem, protože boj proti terorismu je jednou z největších priorit současného světa. Tento fakt ovšem nemůže jakkoli ospravedlňovat skutečnost, že Rusko obsadilo území jiného státu, že koná různé bojůvky na území cizího státu, ať je to Ukrajina, nebo další země. A tady je potřeba rozlišovat, aby se pod vysokou prioritou boje proti terorismu neskrývaly určité kroky a tahy některých ruských politiků, kteří by se mohli snažit skrytě pod touto rouškou rozšiřovat tendence ruského imperialismu. Musíme být tedy velmi opatrní, protože ruská imperiální politika je součástí ruské zahraniční politiky minimálně od 18. století. A stejně tomu bylo ve století devatenáctém, dvacátém a tak je tomu i na začátku jednadvacátého století. Tyto dvě věci bych tedy trochu rozlišoval, ale určitě je s Ruskem třeba počítat v zásadní otázce boje proti islámskému terorismu. Takže odpověď na vaši otázku zní: ano, spolupracujme s Ruskem, určitě je třeba, aby bylo dobrým partnerem, ale buďme pevně součástí západní demokratické koalice. Pro nás jsou dva zásadní pilíře zahraniční politiky – členství v Evropské unii a členství v Severoatlantické alianci.

Ale objevuje se – zejména v souvislosti s přístupem k migrační vlně – v naší společnosti čím dál větší kritika Evropské unie i spojenců v NATO, především USA. A na druhé straně tady řada proruských hlasů volá po utužení vztahů s Ruskem, po slovanské vzájemnosti. Podle některých lidí patří Česko spíš k Slovanům, tedy do spojenectví s Ruskem, než na Západ. Co si o tom myslíte?

Česká republika je nástupnickým státem českého království, které má své kořeny hluboko v raném středověku. Byla to doba Přemyslovců, kdy se formovaly základy českého státu. A je to období po etablování nové identity Evropy po rozpadu říše západořímské, kdy došlo k určité symbióze odcházejícího světa antiky s nástupem tak zvaně barbarských národů Evropy. Tak vznikl středověk a české království vždy bylo součástí tohoto společenství, bylo součástí svaté říše římské. To je naše identita. U nás se setkaly dvě základní kulturní evangelizační misie. Rok 845 je prvním datem, kdy máme datován kontakt českých zemí s iroskotským křesťanstvím, je to křest českých čtrnácti Lechů v řezenském chrámu svatého Emmerama, a rok 863 je rokem, kdy velkomoravský kníže Rostislav pozval na Velkou Moravu bratry Cyrila a Metoděje, aby jeho lidu přinášeli evangelium srozumitelným jazykem. S jistotou nevíme, kde byly západní hranice Velké Moravy, každopádně dnešní území České republiky je místem, kde se tyto dvě základní vlny, tedy latinská a byzantská, setkávaly. Myslím, že to je vysokou přidanou hodnotou.

My jsme kulturně, historicky, mentálně plnohodnotnou součástí Západu, ovšem s tím, že jsme samozřejmě západoslovanskou zemí se slovanským jazykem psaným ovšem latinkou, což jsou všechno komponenty, které je dobré znát a v současné době velmi dobře používat v zahraničně politických konotacích. Jsme tedy zemí, kde se setkávají obě tyto kultury, máme tedy asi vyšší pochopení pro kulturu Východu, ale jsme plnohodnotnou součástí Západu. Náš prostor vždycky byl jakýmsi kolbištěm zájmů německých a ruských, je tomu tak od 18., 19. století. A je třeba si uvědomit, že velice temná minulost z období německého nacionálního socialismu by neměla zatemňovat to tisíciletí plodné symbiózy před tím. Navíc demokratické Německo, tedy Spolková republika Německo se dokázala s touto temnou historií vlastní země obdivuhodně vyrovnat a ukázala, že to jde.