Z předpokládaných opatření proti inflaci lidé zaznamenali hlavně jednorázovou dávku 5000 korun na dítě do 18 let pro rodiny s ročním příjmem do milionu korun hrubého. Mimochodem, dost se o tom diskutovalo. Zároveň kabinet připravil web s názvem Deštník proti drahotě, kde mohou lidé najít odkazy na různé další webové stránky. Pane docente, jak vnímáte opatření kabinetu proti drahotě vy?

Podobně jako většina občanů. Jako zatím chaotická, bezkoncepční, nedostatečná. Ostuda s jednorázovou dávkou 5000 korun na dítě, která je zmíněna v otázce, je toho jednoznačným důkazem. Její pozastavení na základě pochybeného stanoviska Ministerstva spravedlnosti, považuji za skandální. I ústavní právníci se diví, protože Ústavnímu soudu do takové jednorázové dávky, která nevyplývá ze zákona, pranic není. A rozpor s evropským právem? Nevím, v čem by měl být, když sociální politika patří převážně do sféry národních kompetencí.

Základním problémem vládních opatření je úporná snaha o adresná řešení, u nichž je ovšem složité nastavit spravedlivá kritéria. Argument, že nelze podporovat ty, kteří podporu nepotřebují, je sice morálně v pořádku, ale ztroskotává na určení hranice zmíněné potřebnosti a na administrativní náročnosti. Vezmeme-li za příklad onu jednorázovou dávku na dítě, můžeme se právem ptát, proč zrovna do 18 let, a ne do ukončení přípravy na zaměstnání či proč do 1 milionu hrubého příjmu ročně, a ne třeba do 1,5 milionu. Takže v případě příjmu 999 999 Kč nárok vzniká, zatímco u 1 000 001 Kč už ne. Přitom sociální situace obou těchto příjmových kategorií je prakticky stejná. Navíc, snaha o vyloučení „nepotřebných“ vyvolává složité testování, dlouhé formuláře a hodiny práce navíc u úředníků úřadu práce. Je to náročné, neefektivní, drahé, a je jasné, že se pomoc dostaví později, než by bylo třeba. Myslím, že by bylo lepší zamhouřit oči nad tím, že dávku dostanou i rodiny několika tisíců milionářů, a poskytnout ji plošně, stejně jako řadu dalších opatření. Pokud vláda roní slzy nad touto „nespravedlností,“ pak může superbohatým zase vzít ony „nezasloužené“ peníze tím, že je progresivně zdaní.  

Zvedají se ceny prakticky všeho. Nelze vlastně očekávat nic jiného, než rozevírání nůžek mezi lidmi s vysokými příjmy a těmi, co žijí v chudobě?

Pokud budeme vycházet z neoliberálního přístupu a selhání trhu řešit nikoli zásahy do jeho mechanismu, pak nezbývá než rozevírání nůžek tlumit prostřednictvím přerozdělování, a to na dluh. A zde jsme zase u problému adresnosti dávek, který jsem popsal v odpovědi na předchozí otázku. Snížit rozevírání nůžek mezi lidmi s vysokými příjmy a těmi, co žijí v chudobě, lze hlavně daňovou progresí, která působí jako tak zvaný automatický vestavěný stabilizátor. K tomu se vláda ovšem nechystá. 

Stát přijal stovky tisíc uprchlíků z Ukrajiny. Následovala vlna nezištné pomoci z řad dobrovolníků, firem, stát podporuje Ukrajince maximálně poskytnutím ubytování, finančně, příjetím do škol. Jenže řada Čechů vnímá situaci tak, že Fialův kabinet „nemá program pro Čechy“ nebo že máme „ukrajinskou vládu.“ Co s tím?

Přehánějí to všichni, vláda i její oponenti. Na jedné straně naprosto plošné dávky (není těch slibovaných 5000 Kč na dítě jakousi „kompenzací“ za plošnou výplatu stejné částky všem Ukrajincům?) pro uprchlíky, na druhé straně přísně testované dávky pro Čechy. K tomu ještě vyvěšování ukrajinských vlajek na veřejných budovách či jinde, jako bychom byli součástí tohoto těžce zkoušeného státu. Nevíme si rady s „Ukrajinci“, kteří neumí ukrajinsky ani rusky, a přicházejí z končin, kde se nebojuje. Dovedu si představit, že to štve i mnohé z těch, kteří nezištně pomáhají finančně i dobrovolnickou prací. Chápu, že zvládnout příliv uprchlíků bylo v první chvíli nesmírně obtížné, ale nyní je třeba zpřísnit kritéria. To, že někam přiletí čas od času raketa, není přece důvodem, aby se celé teritorium přestěhovalo jinam. Co by měli říkat v Izraeli? Přednost by měli mít osoby z oblastí bojů, a ty, které přicházejí z území relativního klidu, je i v zájmu Ukrajiny samotné nutno vracet zpět. Někteří tak již činí sami, my ale vůbec nevíme, kolik jich je a kteří to jsou. To je velká chyba.

Část Ukrajinců (spíše Ukrajinek) se již adaptovala a začala pracovat. Lze se domnívat, že většina z nich už zde zůstane a přijdou za nimi i rodinní příslušníci. Nebude to ale počet, který by nebylo možné zvládnout. Větší problémy očekávám ve školství, které není na příliv dětí předškolního a školního věku dostatečně připraveno. V této souvislosti musím ostře odsoudit počínání některých samospráv, které ukončují nájem soukromých školních zařízení se zdůvodněním, že budovy potřebují pro ubytování Ukrajinců. To je velmi krátkozraké a v delším časovém horizontu vyloženě škodlivé. Naštěstí se snad jedná jen o jednotky případů.