Co to, že člověk se vztahem k muzice a pilot letadla se rozhodne jít do politiky?
Stojí za tím nejspíš věk, zkušenosti a děti. V určitou chvíli mi začaly některé věci docházet a zároveň mě vytáčet, zvlášť když je zažíváte na vlastní kůži. Máme dvanáctiletá dvojčata, přičemž dcera žije se zdravotním hendikepem, kdy jí chybí jedna plíce. To samozřejmě vyžaduje pořízení speciálních přístrojů, které jsou pro ni nezbytné. A najednou zjistíte, že sice platíte daně a dřete jak zvíře, ale když něco chcete, stát se na vás vykašle. V určité chvíli vám to začne lézt na nervy a říkáte si, že je tady něco špatně. V hospodě nebo doma se to krásně kritizuje, ale jít do toho a nasadit kůži, to je jediná šance, jak to změnit.

Vy jste se ale původně angažoval v jiném politickém hnutí, než je Úsvit.
To je pravda, byl jsem původně v ANO, kde to nebylo takové, jaké jsem si to představoval. Kolem pana Babiše byla spousta lidí, kteří z něj chtěli sát peníze a dělali věci, jež se mi nelíbily, takže jsem odtamtud odešel. Potom jsem potkal Tomio Okamuru, který zrovna zakládal své politické hnutí. Jeho názory mi jsou hodně blízké, protože jsou lidské a normální. Ať na něj má kdokoliv jakýkoliv názor, to, co cítí, to také říká. Shodli jsme se na tom, že stávající nevyhovující systém by se měl postupně překlopit do přímé demokracie, kdy mají lidi větší možnosti rozhodovat o věcech, které jim vadí, a zároveň mají zodpovědnost.

Máte pocit, že za těch několik měsíců, co jste ve sněmovně, se vám to daří?
Lítání je moje láska a lásky se neopouští. Měl jsem možnost lítat, a asi bych měl i více peněz, jenže jsem nechtěl sedět zároveň na dvou židlích. Takže jsem šel do politiky naplno. Těžké je to v tom, že když tomu dáte těch šestnáct, sedmnáct hodin denně, sice vás to vyčerpává, ale, i když pomalu, přesto postupujete. Je to i o důvěře lidí a jejich zpětné vazbě. To je možná ten základní úspěch, kdy občané začnou věřit, že se věci dají zlepšit a že současný stav tu není natrvalo.

Co je pro vás politické téma číslo jedna?
Teritorialita exekutorů. Mám hodně sociální cítění a je mi líto těch, kteří přijdou o všechno. Exekuce jako taková je schopna člověka totálně zničit. A to až do finále, kdy se někde oběsí, těch případů jsou mraky. Hodně exekucí je samozřejmě oprávněných. Těch neoprávněných nebo nepřiměřených, kdy pro malý dluh sebrali někomu dům, je ale také mnoho. To je moje téma, a vím, že ho dotáhnu dokonce.

Máte pocit, že tento dílčí krok – ona teritorialita – to řeší?
Ne úplně. Ale kdyby šlo o 10 či 20 %, tak by to bylo super. Tak jako si nemůžete vybírat vlastního soudce, neměl byste mít možnost vybrat si ani exekutora. Když někdo chce zpátky peníze, chápu, že je chce nejlíp hned, takže si vybere nějakého střelce, kterému je všechno jedno, a dlužníkovi převrátí byt naruby, aby z něj danou pohledávku vymohl. To ale prostě nejde. I když člověk udělá chybu, stále má právo na to, aby vše probíhalo v rámci nějaké štábní kultury.

Je obecně známo, že exekutorská skupina je dosti silná. Nemáte obavy z toho, že se pouštíte do války s takovým soupeřem?
Strach nemám. Za něco se snažím bojovat, protože věřím tomu, že je to správné. Pokud bych začal uhýbat, tak tady nemám co dělat. Samozřejmě, že zde existuje lobby, existuje zde ale zároveň i odborná debata na úrovni.

Umíte odhadnout, jaké procento exekucí není korektních?
Mělo by se jednat o 30 až 40 %. Momentálně se dopracovává analýza na Ministerstvu spravedlnosti, která by nám měla poskytnout relevantní čísla. Domnívám se ale, že spousta lidí dané případy vůbec nenahlásí.