Dá se už tak brzy po vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách mluvit o jeho hlavních příčinách a o tom, proč bylo i poměrně jednoznačné?

Na detailní rozbory ještě nadejde čas, ale základní obrysy jsou asi celkem jasné: Ve dvou velkých tématech těchto voleb – ekonomika a migrace – Trump jasně vedl od začátku až do konce. V obou oblastech Biden a Harrisová selhali. Trump měl jasnou vizi a uměl ji podat. Jeho soupeřka lavírovala mezi socialistickou utopií a prázdným ujišťováním, že se Američané nemusejí bát socialismu. Což mělo na mnoho lidí stejný efekt, jako když vás někdo mlátí klackem do zad a současně vám nahlas tvrdí, že je neobyčejně citlivý, hodný a laskavý člověk, který by nikdy na nikoho nevztáhl ruku. Natož klacek. Navíc jakkoli nebyla žádná z válek – Ukrajina ani Blízký východ – vyloženě ústředním tématem těchto voleb, je zřejmé, že mnoho Američanů má také plné zuby vyhazování jejich peněz po stamiliardách dolarů za zbraně. Každý si dokáže představit, co všechno by se za ty astronomické částky dalo pořídit.

V souvislosti s tím, co se o Trumpovi namluvilo, je jeho volba spíše vítězstvím, nebo ohrožením demokracie?

Jednoznačně to je vítězstvím demokracie. Zaplaťpánbůh… A jen na vysvětlenou – tím nehodnotím osobu Donalda Trumpa, ale jeho přístupu k demokracii. Výtky proti jeho pojetí demokracie by se daly rozebrat jedna po druhé, ale to by bylo neúnosně dlouhé. Proto jen obecněji, můžeme je rozdělit zhruba do dvou částí:

Osobní útoky. Těch je nespočet. Počínaje jeho „arogancí, neotesaností, nafoukaností“ nebo dokonce „primitivismem, neomaleností, hulvátstvím“. Ty jsou mi ukradené, protože vůbec nic nevypovídají o jeho politických, státnických schopnostech. Stejně, a někdy ještě drsněji, byl napadán třeba Winston Churchill – mimochodem na konci tohoto měsíce uplyne 150 let od jeho narození. Přesto patří k vůbec největším státníkům za stovky, možná i tisíce let. Nechci tím srovnávat Trumpa s Churchillem. To, zda takové srovnání bude mít někdy právo na existenci, ukážou teprve jeho činy. Ale dehonestovat ho jen kvůli jeho ostřejšímu jazyku nebo dokonce kvůli vzhledu, svědčí o tom, že kritici, kteří se toho dopouštějí, disponují v míře vrchovaté právě těmi vlastnostmi, za které ho peskují. Fakt, že někteří je dovedně na veřejnosti skrývají, je spíše jejich vadou charakteru než něčím hodným obdivu.

A jak pohlížíte na druhou část výtek proti Trumpově pojetí demokracie?

To jsou ideologické útoky. Také těch je nepočítaně. Ukazují na velmi nebezpečnou věc v Americe, stejně jako v Evropě. Celé skupiny, stále se nahlas prohlašující za demokraty s malým „d“, se chovají čím dál tím více totalitně, tedy protidemokraticky. Nevybíravě útočí na kohokoli, kdo není vyznavačem progresivismu nebo jeho soft verze, „liberální demokracie“. Přičemž Trumpa vyloženě nenávidí, čímž se nijak netají. Bylo by to jen nízké a hloupé, kdyby právě tyto skupiny neusilovaly na obou stranách Atlantiku o postupné omezování svobody slova. Pokud se jim tohle tažení podaří dotáhnout k cíli, pak je s demokracií amen. Demokracie je založena na různosti, proměnlivosti, na politické pluralitě, takže nemůže přežít bez svobody slova. Mám však podezření, že přinejmenším ideologičtí guruové „liberální demokracie“ a progresivismu to velmi dobře vědí, a pokud je to pravda, pak jsou tím nejhorším ohrožením demokracie od pádu komunismu, případně od druhé světové války.

Dá se naopak porážka Kamaly Harrisové vnímat i jako neúspěch progresivismu, jehož je přívrženkyní?

Jednoznačně ano. Roman Joch řekl: „Vypadá to, že hnutí za progresivismus narazilo na svůj vrchol a teď nastává opačný trend.“ Doufejme, že to tak skutečně je. Progresivismus je stejně nebezpečná extrémistická ideologie jako kterákoli její předchůdkyně. Například naprostá většina komunistů nesnila o koncentračních táborech, vyvražďování odpůrců po milionech a bankrotu ekonomiky. Snili o krásném novém světě skvělých mezilidských vztahů, spokojeném životě bez obav z nezaměstnanosti, o naplnění svých materialistických potřeb. Podobně drtivá většina těch, kdo volili šílence Hitlera, nesnili o plynových komorách, genocidě a nejhorší válce na území Evropy v její historii. Toužili po tom, čemu říkali „spravedlnost“ či přesněji „náprava poválečných křivd“ a klidném životě. Přesto v obou případech se dočkali koncentráků, masového vybíjení názorových oponentů, dechberoucí záplavy hrůz a utrpení. To je však zakomponováno do základů každé extrémní, fanatické ideologie a lidé, kteří její protagonisty vynesou k moci, pak můžou jen s hrůzou přihlížet, co způsobili a plakat „to jsme přece nechtěli, netušili jsme, jak to dopadne…“

K podobně neblahým koncům by nás tedy mohl zavést ten už skoro všudypřítomný progresivismus?

Vždy to začalo stejně: rozvracením, rozeštváváním společnosti stále extrémnějšími požadavky, prosazovanými ideologickými aktivisty a posléze i politiky ve jménu nějakého „práva“ na to či ono, drsnými útoky na oponenty, jejich nálepkování hanlivými a později i kriminalizujícími nálepkami, snahou o omezování a postupnou likvidaci svobody slova. Přičemž všechno zlé, co ideologičtí fanatici ve společnosti způsobovali, vždy dávali za vinu svým oponentům. Všechny tyto jevy už vídáme v různé míře a různém stadiu vývoje v západních zemích každý den. Jsou to strašidelné principy zrodu všech totalit. Pokud tuhle zákonitost většina lidí nepochopí, pak jsme nepoučitelní a tyto hrůzy se budou neustále navracet, jen vždy navlečené do trochu jiných šatů – hnědých, rudých, zelených, modrých, fialových s černými srdíčky nebo jakýchkoliv jiných. Takže opravdu moc doufám, že šílená ideologie progresivismu je snad už za zenitem.

Co světu a především Evropě může přinést druhé Trumpovo funkční období? V čem Evropě může prospět a v čem uškodit?

Teď to zatím nelze říct. Donald Trump má samozřejmě ideje a zásady, ale také dokáže bystře reagovat na aktuální jevy, události. Těžko tedy soudit, co všechno jeho vláda přinese. Jisté však je, že „liberální demokraté“ a jejich nenávistná progresivistická úderka budou každý jeho čin vydávat za zlo. Namleli o něm už tolik nesmyslů, bez ohledu na to, co udělal nebo neudělal, že tohle je jediná jistota, na kterou se můžeme stoprocentně spolehnout.