V posledních týdnech se jako téma opět zdvihla řepka olejná. Rozšířila se informace o tom, že zvláštní žlutý prach, který obyvatelé Česka nacházejí na svých pavlačích a zápražích, by mohl pocházet právě z řepkových polí. Co říkáte na tu hysterii, kde se vzala?

Myslím, že hlavním důvodem té paniky je obecná odtrženost zejména lidí z měst od procesů probíhajících v přírodě a neznalost té problematiky. Navíc řepka je na rozdíl od jiných hospodářských plodin velmi viditelná rostlina, zvláště na našich „velkých, širých rodných lánech“. I když se pyl řepky na „pylovém šílenství“ také částečně podílí, tentokrát je v tom řepka trochu nevinně.

Podíl pěstování řepky na polích v tuzemsku se meziročně zvyšuje. Kam až to může zajít? Budeme mít řepku přímo ve městech?

Plochy řepky jsou v současné době v ČR na hranici možností, například z pohledu osevních postupů, a nelze tak předpokládat další razantní navyšování ploch této plodiny. Také proto, že využití řepky k technickým účelům, k výrobě biopaliv, bude postupně, bohužel až někdy po roce 2020, klesat tak, jak bude EU ustupovat od biopaliv první generace a snižovat závazný podíl biopaliv na trhu pohonných hmot ve členských zemích. 

V současnosti se hovoří stále více o tom, že v Česku ubývá vody. De facto jde o takový pomyslný evergreen. Kde hledat příčiny úbytku vody v Česku, doma, nebo spíše na globální úrovni? 

Spíše si za to můžeme sami, a to proto, že naše krajina nedokáže zadržet vodu z dešťů. Podle statistiky totiž, až na výjimečné roky (2015 a asi i letos) neprší v naší zemi méně než dřív, byť srážky jsou jinak rozložené v kalendářním roce a mají jiný charakter, například přívalových dešťů. Tím spíše je ale nutné vodu ze srážek v půdě zadržet, což v praxi znamená zvýšit pestrost krajiny, změnit způsob obhospodařování půdy a také zbytečně nepokrývat půdu neprostupnými povrchy (beton, asfalt) čili nezastavovat zbytečně půdu. I nejhůře obhospodařovaná půda zadrží více vody než beton.

Které regiony jsou nedostatkem vody ohroženy nejvíce?

V míře ohroženosti půjde samozřejmě vždy o konkrétní místní podmínky – několikaletým trendem ale je stále plošnější riziko nedostatku vodních zdrojů, především v případě studní, neboť studně patří svou povahou mezi tzv. „mělké vrty“, které jsou vždy nejvíce ohroženy. V současnosti jsou nejvíce ohroženy regiony jižní Moravy, Žatecka, Lounska a také východní Čechy, ale počet takových oblastí stále roste.

Jak jsou na tom vlastně čeští zemědělci v oblasti živočišné a rostlinné výroby v porovnání s evropskou konkurencí? Drží se?

Vyšší konkurenceschopnost našeho zemědělství je v oblasti rostlinné výroby, a také proto u nás rostlinná produkce převažuje. Nejsme ale na tom špatně ani v produkci hovězího masa, a dokonce ani mléka, kterého vyrobíme více, než sami spotřebujeme.

To je ale soběstačnost zemědělská. Jiná věc je potravinová soběstačnost, kdy se právě v případě mlékárenských produktů dováží řada výrobků ze zahraničí, což je modelový příklad komodity, kdy ČR nedokáže k primární zemědělské surovině vytvořit vyšší přidanou hodnotu. Proto se také schodek zahraničního obchodu každoročně pohybuje nad 20 miliardami korun, a spíše roste, než aby klesal.

Co by snížená potravinová soběstačnost pro Česko znamenala v případě třeba nějakého válečného konfliktu či krize?

Máme dostatek ploch polí a dostatek výrobců potravin, abychom se takzvaně uživili sami, kdyby to bylo nutné. Jinak je ale „potravinová nesoběstačnost“ spíše strašákem, který nemá mnoho logiky. Jednak lze těžko předpokládat, že by chtěl naši zemi někdo vyhladovět nebo že by poté, co by „zlikvidoval“ naše zemědělství a potravinářství, nasadil na našem trhu vysoké ceny – v potravinářství v celém světě a v celé EU panuje velmi tvrdá konkurence.

Dovoz potravin za zahraničí také tlačí ceny těchto produktů v zájmu spotřebitele dolů a zvyšuje pestrost nabídky potravin na trhu. Samozřejmě že je strategické usilovat o vyšší než současný podíl našich potravin na trhu, například v případě vepřového masa nebo ovoce a zeleniny, také z ekologických důvodů, protože potraviny „z místa“ jsou obvykle čerstvější a nepodílejí se tolik na zhoršování životního prostředí spotřebou pohonných hmot. 

Mluvíte o pestrosti nabídky zboží z dovozu a nižších cenách díky importu. Ceny ve velkých marketech jsou ale prakticky téměř stejné (v případě některých produktů dokonce vyšší) než například v sousedním Německu.  Asi nemusím zmiňovat, že kupní síla je tam výrazně vyšší…

Podle dat Evropského statistického úřadu Eurostat, který počítá s rozdílnou hladinou příjmů v zemích EU, jsou potraviny v ČR dlouhodobě šesté nejlevnější v EU, v průměru zhruba o 20 procent levnější než v Německu. Samozřejmě lze ale při cíleném výběru konkrétních produktů dojít k závěru, že u nás jsou potraviny oproti Německu dražší, ale obecně to není pravda.

Naopak ceny potravin v sousedním Polsku jsou asi (opět v průměru) o 10 procent levnější než u nás. V rámci celé EU činí rozdíly v cenách potravin téměř 100 procent, takže variabilita tu je. Co se týká dovozů a možných nižších cen, vzhledem k tomu, že český spotřebitel se řídí především podle ceny, by se k nám logicky dovážely ze zahraničí ty levnější výrobky. A takové najdeme ve většině zemí EU, stejně jako najdeme u nás celou škálu levnějších potravin (myslím těch sortimentně srovnatelných) než v rámci EU.

Byla chyba do Česka z tohoto úhlu pohledu pustit západní řetězce? Ono bylo jasné, že do supermarketů budou spíše tlačit přebytky ze Západu, než podporovat tuzemskou, českou produkci.

To právě není tak jednoznačné – málokdo ví, že naši výrobci potravin vyvezou prostřednictvím řetězců ročně své výrobky v hodnotě desítek miliard korun, takže ten obchod funguje oběma směry – u nás se ale hovoří jen o jednom.  Také vysoká koncentrace řetězců u nás má dvě strany mince – na straně jedné konkurence tlačí ceny potravin dolů, na straně druhé se ale – v těchto cenových dostizích projevuje tlak na nízkou cenu v nižší kvalitě výrobků.

Co říkáte na tzv. dvojí kvalitu potravin? Téma se po několika letech tlaku ze strany zemí V4 zvedlo i na půdě EU. Předseda Evropské komise Juncker následně řekl, že Češi mají nárok na stejný podíl kakaa v čokoládě jako obyvatelé západní Evropy. Není to absurdní?

Vzhledem k tomu, že s takzvanou dvojí kvalitou potravin neměla drtivá většina zemí EU problém, tak se to na úrovni EU neřešilo – mimo jiné i proto, že nebylo považováno za klamavou praktiku, že je ve stejném obalu potravina odlišného složení, protože na obalu výrobku bylo a je příslušné složení uvedeno, a spotřebitel si tak složení mohl a může přečíst. V budoucnosti to ale za klamavou praktiku možná (ještě to není jisté) považováno bude, což ovšem v důsledku povede k částečné unifikaci potravinářské produkce a velmi pravděpodobně k nárůstu potravinářské byrokracie.

Vyhlášení Junckera jsou líbivá a do značné míry logická, je ale otázka, jak to všechno dopadne a s jakými důsledky. K tématu je možné ještě dodat, že nikdo nikdy spotřebitele nenutil si potraviny dvojí kvality kupovat, takže by pro účely spravedlnosti možná bohatě stačilo, kdyby bylo rozdílné složení potravin prodávaných ve stejných obalech veřejně prezentováno. Málokdo totiž přizná, že se problém týká jen zlomku procenta všech potravin prodávaných na evropském trhu.

Dochází k destrukci českého venkova? Stále slyšíme o tom, jak se venkov vylidňuje, že tam není práce. Lidé se stěhují do měst, kde ceny nemovitostí (například tedy v Praze) dramaticky rostou.

Nemyslím si, že naše zemědělství prochází destrukcí, v řadě komodit se situace zlepšuje tak, jak naši zemědělci i potravináři zvyšují svou konkurenceschopnost – důkazem je rostoucí vývoz z ČR do zahraničí včetně (a to zejména) na nabitý trh EU.

Zemědělství je jinak historicky i nyní významnou součástí života na venkově a rozvoje venkova, vylidňování venkova (ne ale všude) ale spíš souvisí s absencí infrastruktury na řadě venkovských lokalit a omezováním služeb na venkově. Také k tomu přispíváme nadměrnými regulacemi my sami, a výsledkem je například zavírání venkovských hospod, prodejen potravin atd.