Stále slyšíme jen, že situace je extrémně vážná a že nás postihla katastrofa, nemocnice jsou přeplněné. Jenže ostatní státy naopak otevírají ekonomiku a posílají děti zpátky do škol. Vy jste poukazoval na situaci ve Velké Británii, kde plánují obnovit chod státu naplno do 21. června. Pane doktore, jak je možné, že tam se daří epidemii zvládnout, ale u nás ne?

Když si vezmeme Británii jako příklad... Před rokem byla Británie jedna z nejpostiženějších zemí co do počtu nakažených i úmrtí. Britové byli schopni se z toho poučit. Vypracovat jasný epidemiologický plán a nyní ho kombinují s očkováním. Očkování je jediná cesta ven, jak potvrzují zkušenosti z Izraele, Británie i Spojených států. Britové mají jasný plán, který zahrnuje trasování, i určitou izolaci, omezování ekonomického i veřejného života, je to plán srozumitelný a lidé ho respektují. Mají situaci pod kontrolou.

Když přišla britská mutace, byli schopní podle plánu opatření přitvrdit a lidem vše vysvětlit. Lidé opatření dodržovali. Britové na pár týdnů přitvrdili a situace se jim nevymkla z rukou. Masivně očkují a čtvrtina populace už je proočkovaná. Podle plánu si pak promítnou, jak dlouho jim bude trvat naočkovat 70 procent lidí, což bude na začátku léta, a opatření postupně uvolňují. Boris Johnson tak mohl představit jasný a srozumitelný postup. Když vše dobře půjde, 21. června bude v Británii pandemie pod kontrolou.

To jsou věci, které se u nás nepodařily. Na rozdíl od Britů jsme reagovali výborně v první vlně a byli jsme jedni z nejlepších na světě, ale usnuli jsme na vavřínech. Když se pak mělo přitvrdit mírnými prostředky... Vzpomeňme si, jaká byla reakce, když ministr Vojtěch navrhnul, aby se nosily roušky. Andrej Babiš se proti tomu hned postavil. Když padaly návrhy, že se lidé budou registrovat v restauracích, okamžitě se proti tomu zvedla vlna odporu. Vláda se bála, nevysvětlila, že nejde o špiclování lidí, jestli jdou nebo nejdou na pivo, ale že je cílem mít přehled o nakažených.

Mimochodem, dodnes to takto funguje v Austrálii. Ta má snad dva tři nakažené za den. Perfektně jim funguje systém trasování. Když jdete do nákupního centra, je jedno, jestli navštívíte jeden nebo deset obchodů, před vchodem do každého se přes telefon automaticky zaregistrujete. Nejde o žádné sledování, ale o to, aby mohli v případě nákazy okamžitě trasovat a lidi případně izolovat. U nás se situace vymkla z rukou. Nestíhají nemocnice, chudáci lékaři a sestřičky padají rok na ústa. Dělají, co můžou, ale nezáleží to jen na nich, ale na celém systému, který se nepodařilo vytvořit. Lidé jsou naštvaní, vše trvá dlouho, nikdo nevidí světlo na konci tunelu.

V jiných zemích také nevidíme případy jako u nás, kdy exministr Prymula káže vodu a pije víno. Máme nejen krizi epidemickou, ale i krizi mravní a morální. V této situaci je velmi těžké něco nařizovat, zpřísňovat, protože už tomu nikdo nevěří. Lidé nařízení obcházejí.

V každé zemi je nějaký nouzový stav, ale v žádné zemi nevidíme, že postup neustále právníci nebo politici zpochybňují. Zákony jsou jasné, na nich se všichni shodnou, ať je to vláda nebo opozice. Jako ve fotbale nikdo nezpochybňuje pravidla ofsajdu. U nás, když se podíváme na uplynulé dva týdny, je to naprostá katastrofa. Co právník, to jiný názor. Nouzový stav starý, nebo musí být nový? Co vláda večer dohodne s opozicí, ráno neplatí. Senátoři mají jiný názor, pak hejtmani…

Naše krize není jen epidemiologická, ale mnohem hlubší. Má kořeny i v mravnosti a morálce. Když se lidé nechovají mravně, naruší to morálku společnosti. Vláda musí zpřísnit, jinak budou lidé umírat před nemocnicemi, ale obávám se, že tím maximálně stabilizuje stav na neskutečně vysokých číslech. Máme co do počtu nakažených i zemřelých největší počet na světě v přepočtu na počet obyvatel. Jediné řešení je co nejrychlejší a nejširší vakcinace pokud možno celé populace. Ať je sebetvrdší lockdown, tak při těchto obrovských číslech… Jediná šance je očkování. Myslím si, že bude trvat cca do července, než dostaneme situaci pod kontrolu.      

Není jen epidemiologická a morální krize, vše má devastující dopad i na ekonomiku. Ministryně financí sama přiznala, že máme peníze jen do poloviny roku, a to připomeňme půlbilionový dluh. Pokud by tato situace pokračovala, zhroutí se ekonomika. Stát mnoho lidí platí jen za to, že sedí doma. Do podniků nemůžou. To také nelze dělat donekonečna.