V jaké atmosféře a v jakém stavu naše země dospěla k letošnímu 28. říjnu? Dějí se v poslední době věci, které ji mohou ohrozit, nebo které naopak slibují posun směrem k lepšímu? V jakém stavu naše politika spěje do roku nejdůležitějších voleb?

Především musím říci, že po dlouhou dobu byl pro mne 28. říjen dnem, který jsem trávila na Hradě – vlastně jsem tam byla každý rok po dobu, kdy byl prezidentem Václav Klaus. Doprovázela mne obvykle moje dcera, která se tak mohla už jako dítko školou povinné potkat s řadou vynikajících osobností České republiky. I já jsem měla možnost se znovu po roce sejít s lidmi ze všech koutů republiky, se kterými jsem se nemohla z organizačních důvodů vidět celý rok. Takto vnímala státní svátek řada hostů – prostě rande jednou za rok. Společensky to bývalo velmi náročné, ale všichni jsme se radovali ze vzájemných setkání – a to dokonce i s těmi, kteří z ideologického hlediska stáli na druhé strany barikády. Na 28. říjen se prostě nebojovalo a nepolitikařilo. Býval to jeden z mých nejmilejších dnů každého roku. Tento všeobecný pocit pohody a sounáležitosti se podařilo nyní zničit. Uražených je taková řada, že se koukám, jestli se po silnicích k Hradu neválejí kousky odpadlých či uražených končetin, protože to opravdu vypadá na takový vzájemný mačetový útok, že i v Novém Boru by mohli závidět. Ti, kteří odmítli ve státní svátek na Hrad přijít, zapomněli, že prezident Zeman je „jen“ prezident, nikoliv král. Tento státní svátek není osobním svátkem Miloše Zemana, ale svátkem České republiky a vzájemného společenství lidí, kteří se na Hradě setkávají, a to ať z titulu svých funkcí, tak z osobních sympatií a preferencí prezidenta republiky. Tyto preference a sympatie ovšem vyjadřovali i předchozí prezidenti, totiž Václav Havel i Václav Klaus, takže nevím, proč by se to mělo dávat za zlé právě prezidentu Zemanovi.