Líbila se vám letošní vzpomínka na 17. listopad? Sledoval jste dění v Praze? Ozývají se námitky, že původní rozměr celé akce se vytratil na úkor politizace. Takřka souběžně se vzpomínkovými akcemi proběhlo i několik protestů proti Andreji Babišovi. Zároveň již takřka zcela zapadl význam 17. listopadu 1939, kdy nacisté uzavřeli české vysoké školy. Panuje dnes v rámci výkladu českých dějin jistá selektivita?

Monstrancí „sametu“ byly „svobodné volby“. Oslavy ovládla vzpoura právě proti jejich výsledkům. Snaha vrhnout nás zpět do poměrů, jimž vystavily červenou kartu. Vynutit si to po zlém, protože po dobrém se to nedaří. Vydupat si to „jménem 17. listopadu“. Kouzlo nechtěného dávalo galakoncert.

Bezuzdná demagogie vládne i výkladu historie. Bonmot, že „dějiny píše vítěz“, platil i dřív. Bude je psát i příště. Právě tím, čemu v nich nemůže přijít na jméno – a k čemu se naopak hlásí – však zjevuje do naha, s čím přichází on sám. My, Češi, jsme se – od obrozenců přes Masaryka až po Husáka – měli za dědice husitské revoluce. I všech pozdějších fází své emancipace, národní i sociální. Teď se na „Boží bojovníky“ snáší i nadávky do lapků a teroristů. A doba, již nazval „temnem“ Alois Jirásek, „konzerva“ do morku kostí, se kašulíruje „krásami baroka“ – a „nezištné péče“ jezuitských eskadron o naši vzdělanost.

Tím víc se mrzačí siluety minulého století. A hlavně mementa, která vzkazují. Právě oslavy 17. listopadu to zjevují, tak jako máloco. Pro okolní svět je to Mezinárodní den studentstva. Jediný mezinárodní den, odkazující do našich dějin. Hold studentům, zavražděným skutečně. Více než tisícovce dalších, odvlečených do koncentráku. České mládeži, zbavené vysokých škol až do konce války. A ne „mrtvého studenta“, z nějž se vyklubal policejní figurant, zdravý jako řepa.

Co bylo masakrem „totáče“ jako řemen, se však do krámu nehodí. Vracelo by to na pořad témata, zpochybňující dnešní „výrobu souhlasu“. Kde že ta chátra, vraždící i kluky z kolejí, měla hlavní stan? Co bylo její cílem? A co „milí krajané“ ze „Sudet“? A jejich sladkobolný horor o „vyhnání“? Kdo nás to vydal Hitlerovi už v Mnichově?  Záměrně a na „dlouhé roky“, řečeno s memoáry Edvarda Beneše? Co tím ti „strategičtí spojenci“, jimž se četlo z očí už tehdy, sledovali? Rusko vyhlazené genocidou, děsivější než holokaust? Kdo si tu hrůzu – její viníky i komplice – troufne nazvat pravým jménem? Říci nahlas, kdo nás z ní vysvobodil – a ne ho za to poťouchle urážet? Nastavit zrcadlo magorům, co si na Rusko brousí zuby dnes? Sudeťáckým zhovadilostem – a jejich poskokům nad Vltavou?