Pokud bychom se vrátili do historie, kdy vlastně vznikl základ současného zemědělství? 

Už Marie Terezie postavila základy produkčního zemědělství. Její reformy, které spočívaly v zavedení katastrů, následně školské reformy, kde hospodářské školy nastavily základ vyvážené zemědělské rostlinné a živočišné výroby a to nejzásadnější, střídání plodin v šesti až sedmihonných osevních postupech. Část půdy byla nabídnuta obyvatelstvu s tím, že po roce 1776 se zrušilo nevolnictví. Přibližně 250 let se tyto vědy zdokonalují a směřují k dostatečné výrobě potravin v místě produkčního zemědělství. 

Po vstupu do Evropské unie se tyto zásady nezpochybňují v Evropské unii, ale zpochybňují se u nás. My totiž musíme uvolnit trh pro přebytek potravin ze starých zemí EU. Dostali jsme se až k zrůdnostem, kdy velmi úrodná orná půda, která produkovala tisíce tun zemědělských produktů a vlastních surovin pro potravinářskou výrobu, je zatravněná pod rouškou ekologie a dalších velmi pochybných nesmyslů, které hlásají placení mediální podvodníci a řada dalších rádoby vědeckých pracovníků a odborníků financovaných zahraničním kapitálem. 

Takže ještě za minulého režimu jsme hospodařili jako za dob Marie Terezie? A změna přišla až po vstupu do EU? 

Tak to samozřejmě není. Ale zemědělská výroba byla v Československu v minulém století vždy vyvážená, v rostlinné výrobě se pěstoval dostatek okopanin, které byly vynikající předplodinou v osevním postupu a zajišťovaly základní poživatinu v jídelníčku obyvatelstva. Vždy byla produkce brambor dostatečná a byla i plodinou exportní, stejně tak cukrovka měla v Československu velkou tradici. V roce 1925 byl podíl českého exportu na evropském exportu 57 procent. Československo bylo cukrovarnickou velmocí, nejen v produkci cukru, ale i ve vývozu celých cukrovarů po celém světe. V roce 1989 mělo Československo ještě 52 cukrovarů. Po vstupu do EU máme pouze 5 cukrovarů (společností), na Slovensku jen dva, kvóty nejdříve utlumily výrobu cukru, větší část výroby cukru přešla do rukou zahraničních majitelů, pak následovalo zrušení kvót s tím, že zbývající tři české společnosti snížením cen cukru ukončí činnost. Nestalo se, čeští producenti a zpracovatelé cukru mají jedny z nejlepších výsledků v Evropské unii, ale místo na 120 000 hektarech se cukrovka pěstuje pouze na necelých 60 tisících hektarech. Stejně se vyvíjí produkce zeleniny a ovoce. Nesrovnatelné podpory ve starých zemích EU s českými podniky a obrovskými dovozy ovoce a zeleniny pod několikanásobnou podporou postupně likvidují naši soběstačnost v komoditách, ve kterých jsme byli soběstační. 

Výsledkem je u ovoce pouhých 15 tisíc hektarů ovocných sadů, kde přes srovnatelné výsledky sklizně zajištujeme pouze 30 až 33 procent soběstačnosti podle klimatických podmínek v jednotlivých letech. Ještě horší je situace u zeleniny, osevní plochy se pohybují kolem 10 až 11 tisíc hektarů, ale dovozem nesrovnatelně více dotovaných jednotlivých druhů zelenin je česká produkce vytlačována z našeho trhu a zajištuje asi jenom 25 procent naší potřeby.