Kandidujete za Žďár nad Sázavou do Senátu Parlamentu České republiky, tedy do komory, o které se v poslední době hodně mluví. Někteří senátoři sami sebe prezentují jako „pojistku demokracie“ nebo protipól Hradu a vlády v zahraniční politice. Co říkáte na to, jak vystupuje dnešní Senát pod vedením předsedy Vystrčila?

Bez možnosti kontrolovat a v mimořádně odůvodněných situacích odvolávat politiky prostřednictvím uzákoněného práva na referendum, jsme nyní vydáni na milost a nemilost poslancům, kteří svoje vrchnostenské postavení mají mezi volbami téměř neomezené. Tím, že se do Senátu volí v jiné době než do poslanecké sněmovny, máme možnost, v případě, že nás zvolení poslanci zklamali, do Senátu navolit jejich opozici a tím jim alespoň mírně zkomplikovat absolutní moc v současné totálně zastupitelské demokracii. To je konec konců také situace dnešních dní. Senát tedy může být jakousi formou „protestní organizace“. Nicméně, jako pojistka demokracie, by mnohem lépe fungovala přímá demokracie – tedy zákon o referendu, kdy by lid měl, za splnění rozumných zákonných podmínek právo veta u politických rozhodnutí, které jsou v příkrém rozporu s vůlí většiny národa. Pokud se mi podaří prosadit funkční prvky přímé demokracie, dovolím si tvrdit – skutečné demokracie, budu pro zrušení Senátu pro nadbytečnost.

Pan Vystrčil jedná podle toho, jakou stranu zastupuje, tedy ODS. Já jsem ODS vděčný za jediné. Po roce 1989, dle mého soukromého názoru a osobního poznání, absorbovala do sebe to nejhorší, co mělo před rokem 1989 členskou knížku KSČ a pomohla tak očistit naši stranu od těchto individuí. Jinak je to strana s krásnými a vznešenými cíli, ale praktikami, které z naší vlasti udělaly vyrabovanou kolonii.

Mimochodem, Miloš Vystrčil. Po úmrtí Jaroslava Kubery a zvolení předsedou Senátu se stal pro určitou část české politiky hvězdou, kterou někteří dokonce vyzývají ke kandidatuře na prezidenta. Vy jej znáte ještě z časů, kdy byl u vás na Vysočině hejtmanem. Jak jste jej jako politika poznal? A co říkáte na to, jakým způsobem se prezentuje dnes?

S panem Vystrčilem se osobně neznám a nemohu se tedy k němu jako člověku vyjadřovat. Jeho aktivity v Senátu považuji za eurohujerské a servilní vůči mocnostem, které nás víceméně nyní ovládají.

Jako své hlavní politické téma uvádíte prosazení přímé demokracie. „Zastupitelská demokracie se hodí pro řešení provozních záležitostí státu, ale hlavní a konečné slovo při zásadních záležitostech, zejména pokud jde o suverenitu země, vztahy s EU, NATO apod., musí mít lid!,“ píšete o tom doslova. Je podle vás přímá demokracie skutečně lékem na problémy společnosti?

Stručná odpověď zní ano. Odpůrci přímé demokracie nás přesvědčují, že lid není schopen rozhodovat zásadní politické otázky. Soudce ústavního soudu Rychetský dokonce straší, že by lid začal navrhovat nepřípustné zákony apod. Ale jak se má lid naučit chovat odpovědně, když je nyní postaven do pozice pouhého pasivního příjemce politických rozhodnutí. Možná namítnete, že zastupitelská demokracie se rozhoduje ve volbách. Jenže o čem jsou volby? O volební slibech a politickém marketingu. Volební sliby jsou nevymahatelné, což mimochodem potvrdil i verbis explicite Nejvyšší správní soud a politický marketing je o penězích. Takže základní pilíře současné „zastupitelské demokracie“ jsou prostě lži a „prachy“.

Dalším vaším cílem je „obnovit potravinovou soběstačnost ČR spojenou s obnovou venkova, jako živitele národa“. Z jakých důvodů je podle vás právě obnova potravinové soběstačnosti tak důležitá?

Potravinová suverenita, nebo chcete-li soběstačnost, je klíčová pro suverenitu státu a potažmo pro fungování venkova. Likvidace potravinové soběstačnosti, je součástí taktiky a jedním z prostředků, kterým nás naši západní sousedé úspěšně kolonizují a ovládají většinu podniků u nás. Ztráta potravinové soběstačnosti, znamená závislost na dovozu životně nutných potravin a jako každá vážná závislost je oslabující a omezující i v dalších politických jednáních a rozhodnutích, protože jako závislí jsme snadno vydíratelní.

Pro venkov je výrazné omezení produkce potravin likvidační. Venkov se ztrátou své přirozené funkce – živitele národa, ztratil i původní a přirozený účel. Z odlehlých vsí se stávají chalupářské osady, kde zmizela infrastruktura – obchody, služby i místní hostince. Z vsí v dosahu měst, kde je možné najít práci, se stávají „paneláky na ležato“. Lidé ve vesnici jen přespávají a případně tráví víkendy. Nákupy, služby, lékaře, školy si řeší ve městech a vesnice upadá. Je třeba vrátit venkovu jeho přirozený smysl, obnovit efektivní zemědělskou výrobu, vytvořit pracovní místa přímo na venkově. Pak se nám na venkov vrátí rodiny, lidé v produktivním věku a jejich děti. Teprve pak budou zase na venkově obchody, služby, školky a školy apod. Současné dotování nefunkčních obchodů, obecních hospod apod. ve vylidněných obcích, z daní tvrdě vymožených na pracujících, je zoufalá a žel dlouhodobě neudržitelná snaha zachránit současný zubožený stav venkova.

Chcete též „zabavit majetky, u nichž se prokáže, že byly nabyty podvody při restitucích, privatizaci nebo dotacích“. Trest propadnutí majetku již dnes v právním řádu máme. V čem by se tedy vaše řešení lišilo od současného stavu?

Dovolím si vysvětlit malý úvod do trestního práva. Trestní zákon má tři části, 1. část obecnou, 2. část speciální a 3. část přechodná a závěrečná ustanovení.

§ 66 Trestního zákoníku upravující trest propadnutí majetku máme v části 1., tedy části obecné, kde jsou uvedeny obecné věci, jako výklad trestnosti, časové a místní působnosti, druhy trestů apod.

Samotné trestné činy, na základě nichž jsou udělovány tresty z části první, jsou konkretizovány v druhé, speciální části Trestního zákoníku. Takže problém není v absenci trestu propadnutí majetku, ale ve vůli stíhat jednání, které poškozuje naši vlast, případně doplnit 2. část trestního zákoníku o zvlášť závažný zločin, jehož obsahem je lidově řečeno rabování, okrádání státu.

Žádáte také ukončení podpory a daňových úlev církví a vyplácení církevních restitucí. Jak si tedy představujete vztah státu a církví?

Respektuji naprosto nezadatelné právo vyznávat víru. Striktně však odděluji víru od církve. Dovolím si citovat Marka Twaina: „Církev vznikla v okamžiku, kdy první chytrák potkal prvního hlupáka“. Církve za středověku nashromáždily ohromné majetky, většinou paradoxně v přímém rozporu se svým obsahem. Katolická církev je dle veřejných zdrojů dodnes největším vlastníkem nemovitostí na světě. Nabytí a správa tak ohromného majetku stála na násilí a náboženské demagogii. Dnes již většina lidí chápe, že země je kulatá a církev již nemá sílu mučit a upalovat ty, co tvrdí něco jiného. S úpadkem moci církve se zhroutila i její dogmata a principy jejího fungování. Bohužel (jak říkáme mi ateisté), stále má dost síly a vlivu na to, aby účinně lobovala mezi poslanci.

Církev bych tedy ponechal výhradně v rukou božích, bez zasahování moci světské (pozemské).