Začněme oblíbeností českého prezidenta Miloše Zemana u veřejnosti. V čem podle vás tkví jeho tajemství? Proč ho lidé mají rádi?

Když se podíváme na data z výzkumu, zjišťujeme, že část obyvatel, která pevně stojí za Milošem Zemanem, představuje dvacet pět procent lidí. Z druhé strany zde stojí dvacet pět procent lidí, kteří mají vůči němu výrazné antipatie. Pak máme skupinu asi deseti procent, kteří se o nic nezajímají a je jim všechno jedno, a uprostřed je zbývajících čtyřicet procent lidí, kteří se z větší části přiklánějí na stranu Zemana. Není tomu tak, že by měl ostře řezané příznivce a proti tomu stál blok ostře řezaných odpůrců. Vlastně se vede zápas o to, který z těch táborů bude schopen oslovit vlažné, váhavé, těkavé, rozptýlené a nepevně ukotvené příznivce Zemana, nebo jeho oponenty. Miloš Zeman strhl pozornost na sebe. Když se podíváme na křivku jeho popularity od jeho zvolení, sice začínal na podpoře zhruba kolem padesáti procent, ta ale v našich datech poklesla až na třicet pět procent po onom rozhlasovém projevu a po jeho viróze. A vlastně výrazně ji zase získal v souvislosti s migrační krizí, tam šlo o jednoznačný nárůst, který se vezl na určité vlně strachu.

Protože stanoviska našich politiků byla do značné míry vyhýbavá, Miloš Zeman v té době přišel s jednoznačným, srozumitelným stanoviskem. Obliba Zemana, která byla v našich datech kolem padesáti pěti procent, byla výsledkem toho, že Miloš Zeman vypadal jako jediný rozhodný člověk, který mluví a argumentuje tak, že lidé mají pocit srozumitelnosti. Oproti předchozím prezidentům a představě Tomáše Garrigua Masaryka, potažmo Václava Havla či Václava Klause razil představu lidového prezidenta. To jsme tady ještě neměli a do značné míry se to lidem líbilo. A tak nastala situace, kdy v celkové nerozhodnosti v onom emotivně vypjatém období migrační krize, protože o nějakém přílivu uprchlíků k nám se hovořit nedá, byl Zeman srozumitelný, jasný. Když se lidé rozhlíželi po naší politické scéně, měli pocit, že on je jediná velká silná figura bez konkurence. V otázkách na příští prezidentskou volbu lidé říkají, že Miloš Zeman nemá konkurenci, je jediný, a koneckonců na tomto obrazu sám aktivně pracoval.

Ráda bych znala váš osobní tip. Pokud Zeman bude v příštích prezidentských volbách znovu kandidovat, vyhraje?

To si myslím, že není úplně jisté. Bude to záviset na tom, kam se obrátí ta váhavá čtyřicetiprocentní skupina obyvatel, a v podstatě i na aktivitě protikandidáta a schopnosti celé občanské společnosti vzít v úvahu logiku druhého kola prezidentských voleb. To znamená netříštit své hlasy a domluvit se dopředu na mechanice volby. Je známo, že ve druhém kole prezidentské volby se hlasy tříštily, podpora jednotlivých kandidátů byla rozporná a druhému kolu nepředcházela ani výrazná debata. Tedy bude to záviset na tom, zda se občanská společnost poučila, zda bude schopna postavit silného protikandidáta a zvládnout taktiku do prvního i druhého kola prezidentských voleb.

Může prezidentovi nějakým způsobem uškodit například diskuse kolem udělení či neudělení vyznamenání, která se stále opakuje? Jak se to může odrazit na jeho popularitě? A co například kauza Peroutka?

My bychom mohli vzít i kauzy starší. Naše veřejnost reaguje obecně na problematické kauzy, to byla v minulosti i takzvaná bamberská aféra. Vlastně když se podíváme na Zemanovy záležitosti, ale i ostatních politiků, není důležité vlastně příliš to, jak vypadá ona samotná kauza, ale daleko důležitější je, jak obratně se z toho politik dostane. Spousta lidí, která se o politiku zajímá jen zběžně, usoudí, že pravdu mají obě strany a kdoví, jak to všechno bylo. Takže nerozhoduje kauza sama, ale chování a jednání politiků posléze. Jak se z toho vymluví, lidově řečeno, jak se z toho vykroutí, jak dalece přesvědčivá bude argumentace. To je dáno tím, že o našich politicích nemají lidé velké iluze a domnívají se, že politika je trošku špinavé řemeslo, kam chodí lidé, jejichž mravní kvality zase tak veliké nejsou. Daleko více než stránku morálních poklesků – kromě prezidenta, tam specificky morálku nevyžadují – požadují od politika profesionální výkon funkce. Mezi nároky profesionality patří schopnost zvládnout zátěžovou situaci, což je přesně taková aféra. Jak se z toho dostane, jak bude obratný, co k tomu řekne, napíše… Což je i styl jednání. Zda nechá věci uplynout, ať se jednotlivé strany znemožní samy, pokud budou neuvážlivé. To už je otázka, řekl bych, marketingu celé věci, který se kolem aféry rozpoutá.

Už několikrát jsem slyšela, že útoky proti hlavě státu její postavení spíše posilují, než oslabují, je na tom něco pravdy? A umí toho prezident využít tak, aby ona kritika potom dopadla v jeho prospěch?

Určitě je pravda, co říkáte, že prezidentská funkce je nadána symbolickou hodnotou. Jde trochu o monarchickou funkci. Prezident je vnímán jako taková hodnotová nadstavba nad celým politickým kolbištěm a vlastně útoky na něj jsou v tomto ohledu vnímány jako nepřístojný útok na majestát. Což prezidentovi dává punc výjimečnosti a veřejnost toto mínění chrání ne kvůli prezidentově osobě, ale kvůli důstojnosti toho úřadu. Takže jistou výhodu v tomto ohledu má.

Druhá část otázky, zda toho umí využít. Zatím obstál s tím, že obhájil svoji pozici v důsledku migrační krize. Uvidíme, jak tuto zátěžovou situaci zvládne a do jaké míry to posílí segment věrných příznivců – oněch pětadvacet procent. Mohlo by se stát, že posílí, protože se v situaci ohrožení semknou, nebo naopak do jaké míry to může jeho prezidentskou pozici oslabit.