Ministr práce Marian Jurečka v úterý předloží vládě zřejmě už definitivní podobu důchodové reformy. V ní se počítá se zavedením mechanismu navazujícího hranici pro odchod do starobního důchodu na naději dožití, resp. zvyšování důchodového věku i po roce 2036. Nově by se lidé v 50. roce svého věku měli dozvědět, kdy půjdou do důchodu. Jak tenhle návrh hodnotíte?

Musíme to rozdělit na to, co rozumné je a co rozumné není. Rozumné je, aby zhruba těch 15 let před nástupem důchodového věku dostal člověk informaci, kdy asi do důchodu půjde. A jestli to nakonec bude o půl roku nebo o rok dříve či později, to už nehraje roli. Těch 15 let je úplně hraniční doba, aby ten padesátník, pokud nemá odkládané peníze bokem na důchodové spoření, životní pojištění nebo se jinak nezabezpečuje na stáří, tak urychleně učinil. I když za 15 let se už moc čarovat nedá. Penzijní připojištění má smysl odstartovat ne zhruba 15 let před důchodem, ale 30 let před důchodem.

To znamená někdy v 35 letech, protože měsíční úložka tisíc korun, když si odmyslím inflaci, mu za 30 let spoření udělá na tu dobu dožití zhruba dvojnásobek. Dostane tedy z toho svého účtu dva tisíce měsíčně, nehádejme se o desetikoruny. Tak to prostě vychází. Tohle je nesporné. Ale tenhle mechanismus už dávno funguje, to není žádný Jurečkův objev. Dlouhodobě – už od roku 1995, kdy byla poslední důchodová reforma – se ví, kdy budou lidé odcházet do důchodu. Tohle je praxe, která tu funguje 30 let, to není žádný objev.

Jak nahlížíte v této souvislosti na užití termínu věk dožití?

To je velký odborný problém. Existuje zhruba třetina expertů, klobouk dolů před nimi, kteří říkají, že doba dožití je to pravé ořechové. Zbývající dvě třetiny expertů říkají, že je to ptákovina, protože doba dožití je nesmírně citlivá na takové průšvihy, jako bylo 40 tisíc mrtvých převážně starých lidí za covidu. Tehdy se ta doba dožití naráz dramaticky zkrátila, protože zemřeli především lidé starší 65 let. Jestli na něco navázat věk odchodu do důchodu, tak na prodlužující se dobu života, pokud možno prožitého ve zdravém stavu.

To je velice důležité, protože něco jiného je člověk, kterému je 65 let, je zdravý jak řípa a pracuje ještě osm let, jako jsem pracoval já, jiný se dožije sotva 63-64 let, a to ještě musel jít předčasně do invalidní penze. Vždyť také důchod před sto lety byl původně formou invalidní penze. Lidé byli tehdy tak vyčerpání, že nezbývalo nic jiného, než aby jim stát platil důchod. Ale to je historie, ovšem historii je třeba znát.

Určitě ji znají ti, co se penzijní reformou dlouhodobě zabývají. Jaká stanoviska mezi odborníky převládají?

Byl jsem přizván k jednání České demografické společnosti. Je to parta, která se věnuje důchodové reformě, je to nějakých 15 lidí, všichni se navzájem známe a víme, která bije a tu reformu jsme schopni napsat za týden. Ale to by nás ti politici museli poslouchat. Jenomže tady si každý z nich přihřívá svou politickou polívčičku, shání body a dělají tyhle vylomeniny. A my jsme analyzovali materiál pana Jurečky a řekli jsme: ‚Není to úplná pitomost, ale není to to pravé ořechové. Tudy cesta nevede.‘ Když se podíváte na jeho návrh a stanovisko komise, které je na webu, tak z toho vyplývá, že Jurečkův návrh má zuby. Je nerovnoměrný, nedemografický a je diskriminující v případě vývoje, který se nedá předpokládat, takže bude mít výkyvy, jako měl po covidu.

Navrhli jsme proto mnohem elegantnější variantu, spravedlivější, která je demografická a férová, a to je metoda, kterou jsme připravili už v roce 2016, to byla ta poslední Potůčkova komise. Měli jsme tam přizvané demografy, počítali jsme to a velmi dlouho jsme o tom diskutovali. Ale existoval tam obrovský konsensus, že věk odchodu do důchodu by se prodlužovat měl. Ale jen spravedlivě, demograficky a zase na principu takovém, aby v důchodu mohl každý člověk prožít zhruba čtvrtinu života. A protože tuhle informaci vláda má, má ji každých pět roků od statistického úřadu, tak jsme řekli, ano, do roku 2036 se s tím hýbat nebude, možná ještě déle, ale je pravděpodobné, že ten věk v nějakém horizontu deseti let čtvrtina života bude už znamenat, že ten člověk do důchodu nemůže jít v 64 ani 65 letech, ale možná v 65 a půl.