V jakém stavu je naše země dnes po sto letech, které uplynuly od vzniku první republiky? Na co z naší současnosti by mohli být naši předkové hrdí a za co z našeho dneška by se styděli?

Na co bychom mohli být hrdí? To, že jsme se tady ve složitém středoevropském prostoru udrželi jako samostatný stát přes všechny peripetie druhé světové války, Rakousko Uhersko a i v rámci Evropské unie. I když tam jde o jinou operu, máme samostatný stát, svého prezidenta, svůj parlament, celý svůj národ a nemyslím si, že je to za sto let špatný výkon. Hrdí můžeme být, že jsme velmi významná strojírenská velmoc na počet obyvatel. Máme odbory, výroby s vysokou přidanou hodnotou, už se trochu měníme z té montovny a na to také můžeme být hrdí.

Často se právě mluví o tom, že se z nás stala montovna a naše zlaté české ručičky byly za sto let znehodnoceny. Tak jak to je?

Byl jsem minulý týden na roll-outu letounů L-39NG – nové generace Albatrosu, který vyrobilo Aero Vodochody, a jeho italský šéf říkal, že nás strašně podcenil, naši schopnost, naše techniky, naše dělníky. Jako Ital netušil, do čeho vlastně jde, a byl překvapen, jak jsme vyspělá země, a byť máme subdodavatele, je to zásluha českých lidí. Takže tak bych to neviděl.

Takže zlaté ručičky pořád zůstávají, ale co to znehodnocení?

Nezažil jsem zlaté české ručičky před sto lety, takže to srovnání nemám, ale stále hrajeme důležitou roli. Můžeme něco nazvat montovnou, ale montovnou velmi úspěšnou. V některých fázích vyrábíme motory a i letecké motory, já bych nás nepodceňoval. Nemyslím, že to je úplně pravda. Máme zahraniční investory, ale stále jsou to úzce čeští inženýři, kdo vyrábí.