Jak vzpomínáte na 17. listopad a dění bezprostředně po něm?

To byly nejdůležitější dny v mém životě, minimálně ve veřejném životě, které člověk zažil. Ještě 17. listopadu jsme neměli úplně tušení, do čeho jdeme a co se bude dít. Když jsme stáli ve čtyři hodiny odpoledne na Albertově a přemýšleli, jestli přijde tři sta nebo tři tisíce lidí a jak to dopadne, jestli to nebude ostuda, vůbec jsme si neuvědomovali, co z toho všechno může vzniknout, kolik lidí přijde a jak velká akce se podaří. Následující dny, kromě 19. listopadu, který jsme strávili ještě celý v cele předběžného zadržení, jsme se intenzivně věnovali vyhlašování stávky, koordinaci a dalším pracím, to byly opravdu hektické dva měsíce. A překvapivě jsem třeba z demonstrací já nic moc neměl, byl jsem tak na dvou, zbytek jsem organizoval, dával dohromady výstupy a tak.

Obsáhlý seriál ParlamentníListů.cz: 25 let od listopadu 1989 bilancují Petr Pithart, Bohumil Doležal, Milan Uhdem Václav Žák, Štěpán Kotrba, Miroslav Ransdorf, Miroslav Polreich, Jan Graubner, Alexandr Vondra, Ivan Langer, Vojtěch Filip, Přemysl Sobotka, Miroslava Němcová, Miroslav Kalousek, Ivan David, Roman Joch, Klára Samková, Tomáš Sokol, Jan Schneider, Lenka Procházková, Vladimír Hučín, Ivan Bartoš, Marta Kubišová, Jiří Paroubek, Milan Zelený, Tomáš Haas, Martin Bursík, Jaroslav Doubrava, Petr Hampl, Václav Malý, Jan Hnízdil, Jan Urban a řada dalších respondentů. Rozhovory s nimi čtěte ZDE

Když jste tyto hektické dva měsíce prožíval, nepřekvapil Vás teď výrok bývalého disidenta, expremiéra a někdejšího předsedy Senátu Petra Pitharta, že společenský převrat v roce 1989 nebyl revolucí, ale vyjednaným předáním mocí, že se tehdejší totalitní režim zhroutil sám? Byla to i podle vás taková selanka?

Nechci kritizovat Petra Pitharta, protože jsem jeho výrok osobně neslyšel, takže s tím nechci polemizovat. Na druhou stranu – jestli se někdo tváří, že to byla taková selanka, ať si přečte rozhovor s Jakešem, který otevřeně říká: „Měli jsme je postřílet, měli jsme na ně poslat tanky.“ Minimálně první týden jsme si zdaleka nebyli jisti, že to vyhrajeme. A kdo tvrdí, že ano, tak si ex post vymýšlí. Ještě v úterý (17. listopadu 1989 byl pátek – pozn. red.) jsem se přesouval z organizačního centra zpátky na matematicko-fyzikální fakultu, kde jsem studoval, protože přišly zprávy, že se milicionáři shromažďují na kraji Prahy, a čekalo se, jestli budou nebo nebudou ve školách zasahovat. Ještě ve čtvrtek přišla zpráva, že generální prokuratura vydala zatykače na všechny předáky studentské stávky. Měli jsme vymyšlené, jak budeme prchat po balkónech a po lešení. Dejme tomu v pátek nebo v sobotu už byla vysoká míra potvrzení, že se ke generální stávce opravdu připojí větší část obyvatelstva. A když přišly masové demonstrace na Letné, které měly ještě jiný rozměr než demonstrace na Václavském náměstí, bylo jasněji, že národ stojí natolik na naší straně, že si komunisti nemohou dovolit nic dramatického. Ale trvám na tom, že do té doby to zdaleka jasné nebylo. V okamžiku, když jsme řekli generální stávka, byla uvnitř celého studentského hnutí obava, jestli se to povede, jestli se skutečně ti dělníci ve fabrikách připojí nebo jestli v tom zůstaneme sami. Stejně tak jsme byli v neuvěřitelné informační blokaci, protože všechny noviny, televize a další média byly stále v rukou moci, takže minimálně prvních čtrnáct dní studenti nedělali nic jiného, než psali, rozmnožovali a jezdili po celé republice, a tak trošku vyváželi revoluci z Prahy, kde už bylo jasno, že se něco stalo. Nejprve do větších měst, pak i do menších měst, aby tam byly informace, co se stalo, a nepůsobila tam jen režimní propaganda.