Velice těsně prošla úterním hlasováním europoslanců německá kandidátka na předsedkyni Evropské komise Ursula von der Leyenová. Junckerova nástupkyně si mimo jiné předsevzala zavést minimální mzdu v celé Unii. Pokud do toho bude moci členským zemím mluvit, zda ji mít, či nemít, nebude od toho jen krůček zasahovat i do toho, jakou výši by měla mít? Ale má vůbec smysl to na celounijní úrovni řešit, když minimální mzda stejně nemůže být všude stejná, což je třeba případ jednotných norem, které byly v různých oblastech života v rámci EU zavedeny?

Já mám silné podezření, že tohle je jen taková politická proklamace. Minimální mzda se totiž dá pojmout dvojím způsobem: Buď bude respektovat HDP na hlavu a cenovou a mzdovou úroveň v té které zemi, a potom její řešení na celoevropské úrovni postrádá jakýkoliv smysl, protože si ji stejně každá země nastaví podle sebe. Anebo se stanoví nějak centrálně, a v tu chvíli to chudší země ekonomicky zlikviduje, protože kdyby se nastavovala třeba podle bruselských zvyklostí, tak by se najednou minimální mzda vyšvihla i nad průměrnou v těchto zemích…

Samozřejmě v praxi by se nejspíš asi dal čekat nějaký kompromis. I když ale přistoupíme na kompromis, jakmile minimální mzdu začneme nějak nastavovat s tím, že budeme zohledňovat celoevropský průměr, bude jasné, že by se to nejvíc dotklo nejchudších zemí. A teď si představte, že byste třeba nějakému našemu živnostníkovi řekli, že musí všem svým zaměstnancům zvýšit mzdu třeba o třicet procent! To by ho samozřejmě ekonomicky okamžitě položilo. Takže tohle opatření, které se na povrchu tváří jako náramně sociální, je ve skutečnosti jenom snahou dost nekalým způsobem odstranit konkurenci, kterou představují středoevropské a východoevropské země pro země západoevropské. Prostě západní Evropě se nelíbí, že někdo – třeba my – vyrábíme a poskytujeme služby levněji než oni. Tak nám zvýší minimální mzdu a konkurence bude zrušena…

Nová šéfka Evropské komise plánuje také ambiciózní klimatický balíček. Chce zpřísnit už v minulosti dohodnuté emisní cíle do roku 2030. Už v prvních sto dnech svého působení v čele EK slíbila nový evropský klimatický zákon, v němž by bylo zakotveno, že k roku 2050 bude Evropa uhlíkově neutrálním světadílem. Pokud by s těmito záměry uspěla, jak velké ohrožení evropské ekonomiky by znamenala skutečnost, že Evropa půjde příkladem ostatním znečišťovatelům, kteří se na klimatické dopady až tak ohlížet nebudou?

No tak pokud má být Evropa uhlíkově neutrálním světadílem, to aby pomalu své obyvatelstvo přemístila na Sibiř… A nesmí taky zapomenout přibalit všechen dobytek a další zvířenu… Zkrátka je to doslova tragédie, když do ekologie mluví nikoli odborníci, nýbrž aktivisté, kteří jí rozumějí jak koza petrželi. Víte – tenhle záměr se nikdy podařit nemůže. A to z prostého důvodu, který si ovšem zelení šílenci nepřipouštějí. Totiž z důvodu ekonomického.

Aktuální odsouhlasené emisní limity pro automobilky nejsou na hraně, ale přímo za hranou technicky možného. Tváří se, jako by fyzikální zákony neplatily. A von der Leyenová teď přijde s tím, že se ještě zpřísní. To automobilky nedají. Nemohou. Museli bychom všichni přejít na elektrická či vodíková auta. Ale to zase nedají spotřebitelé, protože chybí nabíječky pro elektroauta či čerpací stanice pro vodík. A to ještě pomíjím fakt, že v případě elektroaut se sice zbavíme emisí aut, ale nahradíme je emisemi při výrobě elektřiny a ohromnou ekologickou zátěží při výrobě a likvidaci baterií, takže si stejně moc nepomůžeme. Přetransformovat kompletně ekonomiku na elektroprovoz by bylo tak nákladné, že to neváhám srovnávat třeba s válečnou ekonomikou… Což by muselo ekonomiku založenou navíc ještě na automobilkách tak drasticky oslabit, že by ji nápady na eko-pitomosti časem přešly. Oslabená ekonomika by se pak stala snadnou kořistí Číny. Byli bychom takovou čínskou kolonií, jako už dnes je třeba Afrika.

V tomto směru se ale trefila do aktuální poptávky, protože nejprve Velká Británie, krátce po ní Irsko a během červnových veder i Francie vyhlásily stav klimatické nouze. V Česku k témuž přistoupila sedmá pražská městská část. Její starosta Jan Čižinský vyzval k používání úsporných spotřebičů, využívání solární energie, zadržování a používání dešťové vody, důslednému preferování veřejné dopravy, pokud to jde, tak i kola nebo pěší chůze, k nákupu těch potravin, které pocházejí ze šetrného zemědělství, ke sdílení a půjčování si toho, co není nutné koupit, a podobně. Je načase zásadně změnit dosavadní životní styl tak, jak nabádá vedení Prahy 7? Jak to ovlivní naši ekonomiku?

Musíme pochopit, že tenhle eko-aktivismus vykazuje všechny znaky novodobého náboženství: dogmatismus a zuřivé popírání jakéhokoliv odlišného názoru včetně těch odborných. Možná, že společnost nějaké takové „novonáboženství“ potřebovala. Pokud se ptáte, jestli to potřebuje planeta… pak se musíte zeptat spíš nějakého skutečného ekologa, nikoliv aktivisty a alarmisty. A pokud je mi známo, skuteční klimatologové a ekologičtí odborníci takhle dogmatické názory rozhodně nemají všichni. A pokud chcete slyšet názor ekonoma, tak ten zní, že dějiny ekonomických teorií nám dokazují, že je v lidské přirozenosti přehrávat, přehánět, hysterčit – a že vždy, když se člověk snaží nějak přechytračit spontánní vývoj, zregulovat přírodu, je to horší než lepší.

Řeknu vám to asi takhle: alarmisté došli k názoru, že zachráníme planetu tím, že se budou přidávat aditiva do pohonných hmot, i začala se svého času pěstovat řepka. Výsledkem bylo, že od povinného přimíchávání se časem odstoupilo, protože efekt na uhlíkovou stopu byl – jemně řečeno – dost kontroverzní. Jenomže vedlejší efekt celého tohoto experimentu je ten, že lány řepky značně snížily schopnost krajiny absorbovat vodu, takže došlo k problémům se suchem. Nemám tím na mysli to, že neprší, ale to, že krajina si s počasím přestává být schopná poradit. Dřív, při jiné formě zemědělství, by krajina i při stejném počasí jako dnes stejně zadržela vody víc a tolik by netrpěla suchem. Jinými slovy, alarmisté nedocílili vůbec žádného snížení emisí, zato docílili poškození krajiny! A to je jen jeden příklad z mnoha. Stejně to dopadne vždy, když se člověk snaží „opravit“ jakýsi „přirozený řád“.