Jaké míváte pocity v den, kdy si připomínáme vznik samostatného československého státu? Je dobré o době první republiky, která následovala poté, hovořit?

Já si myslím, že připomínat si takovéto věci je třeba, neboť v rychlém tempu života se moc rychle zapomíná. Hlavně ty další generace už se potom nemají čeho chytit, takže podle mne jsou připomínky a odkazy na dějiny našeho státu důležité. Já si ale v tento den vždycky vzpomenu na svého dědečka, který bojoval v první světové válce, a snažím si představit, jaké to v době první světové války vlastně bylo. Jsem pak ráda za rekonstrukce válečných let té doby. O té druhé světové válce jsou totiž fakta více známá, ale ta první je už naší době hodně vzdálená. Vím, že dědeček tehdy bojoval na Piavě (bojů na italské řece Piavě se za první světové války zúčastnily i desetitisíce českých vojáků, které kruté válečné prožitky poznamenaly na celý život – pozn. red.) a pak byl zavřený v tehdejším koncentráku. Když se vrátil domů, tak měl čtyřicet kilo. Babička jej několik měsíců krmila po lžičce jenom bylinkovým čajem a vlastně ho tím zachránila, neboť nemohl nic – měl hlavu rozmlácenou, díru v noze a mnoho dalších zranění. Já jsem jej poznala ale už v době, kdy byl v důchodu, byl to krásný starý pán a když si tak snažím představit, co všechno prožil, tak pak teprve si člověk uvědomuje, čím vším v té době lidé procházeli. Takže proto je potřeba připomínat historii. Ony se totiž mohou události opakovat, i když v jiné podobě.

Domníváte se, že se „vlastenectví“ už dávno přežilo? A co si pod tímto slovem v dnešním globalizovaném a multikulturním světě lze představit? Má se vlastenectví - v té čisté podobě - lidem připomínat?

Svět se samozřejmě propojuje, což je na druhé straně dobře, ale každý stát má svou vlastní historii a svou cestu, kterou musel ujít, proto je i vlastenectví důležité, neboť tento vztah se pak promítá do řeči a mentality lidí. Člověk může žít dnes kdekoliv, ale své kořeny asi někde má každý z nás. Jak si ale neumím představit, že někdo bojuje v nějaké válce za ty druhé, tak podobně si neumím představit, když by došlo na lámání chleba, jestli bych byla schopná svému dítěti říci: Běž a bojuj za nějaké ideje ve čtyřleté, pětileté nebo dokonce třicetileté válce. Ani nevím, jestli dnešní děti by toho byly schopné. Je to ovšem na druhou stranu hrůza, jak lidé ztratili část ze svého života bojem za něco, co se jich možná ani moc netýkalo. Proto je asi dobré o historii naší země něco vědět, a také o tom, jak lidem záleželo na své vlasti, protože dnes si chráníme své malé světy a jsme rádi, že se nás nějaká válečná vřava nijak moc netýká. Veškeré vnímání lidí se podle mých pocitů víc posunulo do oblasti sobectví.

Když už jste nakousla zmínku o dětech, tak se často dnes lamentuje nad tím, že dnešní mládež nemá vztah k dějinám své vlastní země, mnozí prý ani nevědí, co že se to za svátek v den 28. října slaví a mnoho z nich dokonce už nemá povědomí ani o událostech 17. listopadu 1989. Myslíte si, že to je špatně, že je to chyba těch dětí, nebo chyba společnosti, která na historické milníky už neklade takový důraz?