Návštěva dalajlámy, prohlášení ústavních činitelů k Číně a jeho kritika, kauza Brady, demonstrace na Staroměstském náměstí, výzvy umělců k „týdnu občanského neklidu“… Co z toho může být hybatelem současných vzrušených dnů?

Je to prosté, milý Watsone. Blíží se parlamentní a prezidentské volby.

Miloše Zemana jistá část společnosti velmi nenávidí. V den státního svátku 28. října jeho odpůrci například přinesli na Hradčanské náměstí jeho podobiznu zasazenou do umělého exkrementu. Zaslouží si to prezident? Přetáhl strunu on, nebo jeho odpůrci? Může se stát, že v příštích týdnech přerostou protesty proti němu i ve fyzické násilí? A nehrozí, že se proberou i Zemanovi příznivci a pojmou obranu prezidenta poněkud ostřeji? Jak zabránit takovému scénáři?

Vrátil jsem se právě z Británie. Tam je to ještě horší. A vůbec nejhorší je to v Americe. Na mladou demokracii si vedeme skvěle.

Pokud jde o věcnou podstatu toho, co bylo: Měl se ministr Herman setkávat s dalajlámou? Podrazil vládu, když se s ním setkal oficiálně, což nečiní politici žádné ze západních zemí? Byl dopis čtyř ústavních činitelů přehnaný?

Každý se může setkat, s kým chce. Pokud pan Herman porušil nějaký slib, nectí ho to. Na tom gangu čtyř mě nejvíc baví, že se dali tak rychle dohromady.

Do politického dění nám nyní vstupují umělci: Vojtěch Dyk a Jiří Bartoška varují před ohrožením našich svobod a – znovu – před posunem na Východ. Je to správné, či přehnané? Česká divadla „se chtějí otevřít svobodnému dialogu“ a také varují před tím samým. Pomohou podobné věci něčemu dobrému, nebo to spíše vrazí klín mezi umělce a lidi, kteří mají rádi Zemana?

Kdo dnes nehraje v Ordinaci v Růžové zahradě, jako by nebyl. Obdivuji lidi, kteří si dokážou sjednat reklamu zadarmo.