Britský parlament doslova smetl ze stolu navrhovanou dohodu o vystoupení z Evropské unie. Porážka poměrem 202:432 je drtivým debaklem premiérky Theresy Mayové. Zlé jazyky ovšem tvrdí, že Mayová nikdy vystoupit nechtěla a celá anabáze s hlasováním tak byla jen povinnou fraškou. Jak to vidíte vy? A jak se podle vás Mayová zapíše do britských dějin, bude její odkaz pozitivní?

Nedovedu si představit, že si ji jednou někdo bude pamatovat jinak než jako nejnešikovnějšího premiéra v živé paměti osmdesátníků a možná celých britských dějin. Leda snad, hledíme-li na výsledek premiérství, by ji dokázal ještě přetrumfnout Chamberlain se svou „vzdálenou zemí, o níž nic nevíme“ a „mírem v naší době“, který se do několika měsíců proměnil v nekrutější válku, jakou kdy svět znal. Takové následky tu samozřejmě nebudou, žádná forma brexitu nebude katastrofou. Tou povinnou fraškou bychom Mayové možná křivdili, ona je asi opravdu přesvědčená, že její dohoda je to nejlepší pro Británii a splňuje výsledek referenda, jak neustále opakuje. Asi si jako „zůstavka“ nedokázala představit život bez EU. Je to něco jako rozvedené páry, které se ani po rozvodu nedokážou od sebe odtrhnout. Británie má ve znaku lva a jednorožce. Referendum bylo zařvání lva, jednání s EU je hýkání jednorožce s useknutým rohem proměného v oslíčka. Vinu za to bych přičetl i konzervativním „odcházečům“, že toto riziko hned na začátku nepostřehli a netrvali na tom, že vyjednávat s EU musí někdo z nich. Jednak s jasnější představou výsledku a jednak se silnější rukou, jak se říká v pokeru.

Zkušený hráč by výchozí pozici nastavil asi takto: Odcházíme, sbohem, nic vám nezaplatíme, žádnou smlouvu nepotřebujeme, vaše firmy u nás prodávají víc než naše u vás, nechte si to od nich spočítat a přijďte škemrat o nějaké ústupky. Místo toho se Mayová poníženě plazila před politickými skřety jako Tusk a Juncker, nabízela víc, než si třeba i sami zpočátku představovali, a nechávala se od nich urážet. Odcházeči jako Johnson a Davis jí měli zavčas odebrat jednání s EU, a ne rezignovat a přenechávat jednání byrokratům, o nichž se vědělo, že jsou zůstávači. Přinejmenším v době, kdy už se vědělo, že EU na dohodě nic nezmění, a počítalo se s její porážkou v parlamentě, měli přijít s konkrétním plánem B čili s konkrétními podmínkami, jimiž by se dohoda mohla stát přijatelnou. Zpětně se to celé jeví jako fotbalový zápas, v němž neustále nahráváte protivníkům na góly. Krize, jakou to vše způsobilo, bez ohledu na to, jaký brexit se nakonec zvolí nebo nezvolí, bude mít na britskou demokracii dlouhodobý negativní dopad, hlavně v tom smyslu, že voliči ztratili důvěru v existující politický systém.

Může Velká Británie ještě odejít z EU s grácií a s dohodou, která by pro ni nebyla vysloveně špatná a nevýhodná? Času už moc nezbývá…

Vzhledem k tomu, že EU opět potvrdila, že žádné změny v dohodě nepřipustí, grácie a dohoda se vzájemně vylučují. Může odejít s grácií a bez dohody (s možnými krátkodobými ekonomickými negativními následky na obou stranách), nebo zůstat (prodloužením článku 50) bez grácie. Obojí má prvky negativní a pozitivní. U odchodu bez dohody možná trocha zmatku, než se ujasní, na jaké bázi budou britské a EU firmy chtít dále obchodovat. I ti eurobyrokraté budou muset nakonec vzít na vědomí ekonomickou realitu. EU firmy prostě budou pokračovat v obchodě jako dosud, dokud jim to někdo z Bruselu nezakáže. A jestli si Brusel troufne jim to zakazovat, mohl by to být jeho pohřeb. U prodlouženého zůstání by Británie ještě mohla jít do europarlamentních voleb. Je téměř dané, že po fiasku vládních i opozičních stran by opět posílil UKIP. A ten by mohl pomoci Salvinimu, Orbánovi a Polákům Brusel pohřbít. Žijeme v dramaticky zajímavé době.