Pane Lasico, už více než rok žijeme ve společnosti koronavirové epidemie. Změnilo se za ten rok něco ve vašem životě?

Tak změnilo se především to, že moje divadlo je zavřené a existenčně ohrožené, nehrajeme a opravdu nevím, jestli se z toho ještě dokážeme vzpamatovat.

Dá se dělat divadlo „bezkontaktně“, tedy bez přímé účasti diváků?

Ne, to je nesmysl. Všechno se tak dělat dá, jak jsme zjistili, dá se tak hrát třeba i fotbal, i když je to smutné, ale divadlo bez diváků v televizním přenosu – to by byla ta nejhorší služba, jakou bychom mohli divadlu poskytnout. Žijeme za daných okolností ještě ve svobodě? U nás se proti omezování svobody pohybu či svobody podnikání průběžně konají demonstrace...

A to, že by lidé umírali, to nikomu nevadí? Víte, pochybovat o covidu je dnes patrně v módě, ostatně tak, jako je vždy v módě o něčem pochybovat, konec konců, pochybuje se přece i o holocaustu. To nejsou žádné argumenty. V takovémto případě mluvit o nějakém omezování osobní svobody je přinejmenším netaktní.

Jak hodnotíte dosavadní výkony slovenské vlády v čele s premiérem Igorem Matovičem?

Já skutečně nechci nijak hodnotit a nerad bych se k tomu příliš vyjadřoval. Říct se dá pouze to, že ta vláda měla zkrátka smůlu, protože se dostala k moci právě v takovéto situaci (pozn. jmenována v březnu 2020), kterou jí opravdu není proč závidět. A je otázka, jaká vláda by se k tomu postavila lépe a jaká šikovnější a efektivnější rozhodnutí a kroky by dokázala podniknout.

Posledním velmi diskutovaným rozhodnutím vlády Igora Matoviče byl direktiv, že Slováci nesmí jezdit na dovolenou do zahraničí, jenž musí ještě schválit parlament. Do zahraničí bude sice možné cestovat, ale ne za účelem rekreace. Kabinet tím reagoval na kritiku, že v rámci Slovenska není možné cestovat z okresu do okresu, ale je možné cestovat na exotické dovolené. Jak vnímáte takovýto zákaz, proti němuž se zase zvedla vlna kritiky?

Já si myslím, že lidé by se měli vzpamatovat a přestat se v této době za každou cenu snažit vycestovat. Já vím, že je to těžší v období, kdy se cestovat dá.

Covid bychom daleko lépe snášeli za komunismu a za totality, kdy nikdo nikam pořádně nemohl. Dnes to není problém vycestovat na Maledivy, na Galapágy nebo na Kanárské ostrovy a lidé si říkají – na co čekat? Ale už když nastoupíte do letadla, kde je nějakých 150 lidí v tom uzavřeném prostoru, kde pak zůstanete třeba 8 hodin, tak je docela vysoká pravděpodobnost, že navzdory testům k nějakému tomu přenosu dojde. A já to považuji za krajně nezodpovědné jednání, přičemž připisovat to na vrub potlačování svobody, je nevkusné.   

Pane Lasico, co si myslíte, že se budou naši potomci za nějakých 100 let učit o této velmi turbulentní dějinné etapě?

Já si myslím, že to bude stejné jako v jiných podobných případech, protože choroby a epidemie už lidstvo přece zasáhly několikrát. Dost možná, že právě tato etapa bude v tomto směru na prvním místě. Za totality jsme zažívali jako takový pozitivní axiom, že se dařilo humoru. Ta dnešní doba tomu svým způsobem také nahrává…

Já se přiznám, že nemám zase takový přehled o tom, jak se nyní daří humoru v médiích, protože je zase tolik nesleduji. A nechci nikomu křivdit, konečně jsem také z té branže. Domnívám se, že dnes namísto humoru jsme obklopeni veselostí.

A ztraceno v překladu – rozdíl mezi veselostí a humorem?

Zkrátka humor je cosi více než veselost nebo chcete-li dobrá nálada.

Když už jsem narazil na ten česko-slovenský „překlad“… Vy jste znám jako zastánce bývalého společného státu. Nepřemýšlel jste někdy po roce 1993 o emigraci do Česka?

Přemýšlel jsem o ní v 70. letech, kdy jsem po nějaký čas mohl pracovat v Česku – a naopak nemohl na Slovensku. Pak jsem dostal zákaz i v Česku, tak tím to bylo vyřešeno. Samozřejmě to říkám s nadsázkou, protože by o emigraci v rámci tehdejšího Československa nešlo. Jinak jsem ale o emigraci nikdy seriózně neuvažoval. A důvodem bylo především to, že já, což vy sám velmi dobře znáte, se po celý život živím slovem. A v jazyku, ve kterém jsem nevyrůstal, by bylo hodně složité pracovat na stejné úrovni jako doma. Pro naše povolání je ten jazyk skutečně natolik důležitý, že kdybych chtěl uspět v jiné zemi, tak by bylo určitě nejjednodušší řešení se tam narodit (smích).

Pane Lasico, vy jste společně s Júliem Satinským dlouho uváděli legendární humoristický pořad Ktosi je za dverami. Kdo nebo možná spíše co je za dveřmi v současné chvíli? Co nás čeká dál, pokud jde o budoucí vývoj situace ohledně covidu?

Já bych se nerad zařadil mezi šiřitele poplašných zpráv. Teď je dost módní mluvit o tom, jak ten svět bude vypadat úplně jinak než kdysi, to jest ještě začátkem minulého roku, vypadal. Všechny tyhle katastrofické scénáře jsou v této době na denním programu, protože je to velmi efektní. Ale nikoho nezajímá, když řeknete, že bude lépe. To není žádná pořádná atrakce. Ale já si přesto myslím, že se vrátíme do té doby, kterou jsme si zvykli nazývat jako normální, tedy do normálního stavu věcí – a že to nakonec přežijeme tak, jako jsme dokázali přežít mnoho jiných a často ještě horších věcí.  

Rozhovor vedl Tomáš Procházka