Zelená transformace ekonomiky je namístě a musí být dotažena do konce, shodli se předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová a exprezident Evropské centrální banky Mario Draghi. Když tohle občanům členských zemí EU vzkázali, nezapomněli přitom na něco?

Opomněli občanům členských zemí Evropské unie říct, že zelená tranzice přinese trvalý růst ceny energie, protože se tady k těm oslavovaným obnovitelným zdrojům energie (OZE), musí vytvořit nějaká funkční záloha (typicky plynové a později vodíkové elektrárny), která ale bude fungovat jen občas, když nesvítí slunce a nefouká vítr. Například německý ministr hospodářství a ochranu klimatu Robert Habeck od Zelených nedávno prohlásil, že v příštích 15 letech nemohou Němci očekávat nižší ceny energie, protože „děláme zásadní energetickou tranzici pro tři budoucí generace…“

Upozornil jste na nutnost existence funkční zálohy. To je dost velká komplikace, ne?

V obou větvích této paralelní, dublované energetiky musí být všechny zdroje dotované buď instalačními dotacemi, nebo provozními či obojími, a ty záložní dostávají dotace v podobě kapacitních plateb, aby se jim kompenzovalo, že kvůli upřednostňovaným OZE nesmějí produkovat kontinuálně. Protože nesmyslně budovaná obří kapacita obnovitelných zdrojů energie – typicky nyní Německo a dle modelů SEEPIA i budoucí Česko – z níž se má v zimě „vymačkat“ aspoň pár procent výkonu (Fotovoltaické elektrárny s instalovaným výkonem 2,15 gigawattů se v Česku loni v prosinci podílely na dodávce elektřiny netto 0,53 %) se bude stále více kanibalizovat až do záporných cen a obnovitelné zdroje energie se bez TRVALÝCH dotací ekonomicky nevyplatí. To vše zaplatí spotřebitelé.

Jaké další dodatečné náklady se zaváděním a rozšiřováním obnovitelných zdrojů energie souvisí?

Dalším a možná ještě větším nákladovým faktorem je nutnost kvůli OZE nesmírně nákladně, v řádech stamiliard korun (do roku 2030 asi 387 miliard), posílit – vlastně nově postavit – přenosové a distribuční sítě a zařídit jejich mimořádně inteligentní řízení tak, jak občasné zdroje v řádech sekund neustále mění svůj výkon v závislosti na povětrnostních podmínkách (a soláry pochopitelně v noci a v době inverzního temna nedodávají NIC). Tyto náklady se pochopitelně zobrazí v regulované části ceny, která už brzy bude vyšší než platba za vlastní elektřinu/komoditu v podobě ceny za silovou část elektřiny.

S jakým faktorem je třeba ještě počítat, že zdraží už tak rostoucí ceny elektřiny?

Protože elektřina jako jeden z největších vynálezů lidstva má to specifikum, že v každém okamžiku se spotřeba musí rovnat výrobě a naopak a v principu ji není možno skladovat, porostou obrovským tempem náklady na systémy výkonové rovnováhy, tedy na zdroje, které dle požadavků České elektroenergetické přenosové soustavy (ČEPS) budou muset v minimálním čase dodat do sítě chybějící výkon. To mohou být vedle zeleného vodíku (s hanebnou účinností kolem 25 %) třeba i nesmírně drahé bateriové systémy, což znamená, že tato služba bude zase drahá a znovu přispěje k růstu ceny. Podle výpočtu našeho spolku Realistická energie a ekologie by například obří baterie schopná zásobit elektřinou Českou republiku na 24 hodin přišla na ekvivalent státního rozpočtu země, samozřejmě zhruba s 10letou životností bateriového systému.

Jak obnovitelné zdroje energie nabourají dosavadní systém cen elektřiny?

Dá se očekávat, že s růstem instalací OZE se bude měnit celý tarifní systém. Levný noční proud se logicky změní na energeticky nejdražší část dne a také se zásadně odliší levnější letní a podstatně dražší zimní tarify. Německo dokonce přichází v návrhu Bundesnetzagentur (což je u nás ČEPS) k tvrdému návrhu, že německý průmysl by měl vyrábět, když je maximální produkce z OZE. Když ne, měl by výrobu utlumit. Tomu se mají přizpůsobit tarify. Němečtí podnikatelé reagují, že to bude poslední rána deindustrializaci země.

Přitom Zpráva o konkurenceschopnosti EU, kterou vypracoval exprezident Evropské centrální banky Mario Draghi, uvádí, že Evropa zaostává za USA a Čínou ve velké míře i vinou vysokých nákladů na energie, které převyšují úroveň na ostatních kontinentech. Jak může jedním dechem s tím tvrdit, že zelená transformace ekonomiky je namístě a musí být dotažena do konce?

Doporučuji přečíst si skvělou analýzu, kterou v posledním čísle týdeníku Echo napsal Mojmír Hampl, předseda Národní rozpočtové rady a bývalý viceguvernér ČNB. Jak říká, máme naléhavou potřebu vše v EU změnit, ale Green Deal a dekarbonizace spolu s šílenou zelenou regulací jsou nedotknutelné. Tudíž volání po zásadní změně EU ve prospěch obnovení konkurenceschopnosti je jen mlácení prázdné slámy.

Co říci k návrhům Maria Draghiho z materiálu o konkurenceschopnosti EU, které by mohly vést ke snížení cen elektřiny?

Náklady na energie by podle Draghiho a podobných věrozvěstů teoreticky mohly klesnout – samozřejmě jen s novými dotacemi za nové obří dluhy (každoročně 800 miliard eur = 20 bilionů korun), jejichž splácení by se přesunulo na další generace Evropanů. Musíme si také uvědomit, že Mario Draghi je bývalý premiér Itálie, která už je tak zadlužená (170 % vůči HDP), že je technicky v bankrotu a drží ji jen společná měna euro. Nové „společné dluhy“ ve formě obligací podporuje také velmi zadlužená Francie. Naopak stále ještě rozpočtově odpovědné Německo (díky zásahům jeho Spolkového ústavního soudu aplikací dluhové brzdy) je proti novým společným dluhům (s výjimkou toho, že kancléřka Merklová ustoupila a EU si vzala 350 miliard eur půjček pro program Next Generation EU. Více popisuje bývalý viceguvernér ČNB Hampl v uvedeném článku.

Mohou se členské státy Evropské unie ještě vyhrabat z ekonomické bažiny, do níž je boří zelený fanatismus a neochota vidět veškeré důsledky zavádění Green Dealu?

Jediná cesta k nápravě je návrat ke skutečně svobodné tržní ekonomice a „motorová pila“ ořezání nákladů a byrokratických státních omezení soukromého podnikání v podání argentinského prezidenta Mileie.

To je však pro alibistické, pokrytecké a elitářské evropské politiky vzdálené realitě života společnosti nepřijatelné, protože by si museli takto omezit svou moc. A tak EU nevyhnutelně směřuje k ekonomickému úpadku. Pokud to ovšem nepochopí voliči a nezpůsobí politická zemětřesení, což už částečně ukázaly výsledky voleb ve Švédsku, Itálii, Rakousku a v regionálních volbách v Německu. Po zeleném levičáckém běsnění se samozřejmě politické kyvadlo v evropských zemích zase vychýlí zcela opačným směrem, to je neúprosná logika dějin.