Jaké jsou zahraniční ohlasy na úmrtí Michaila Gorbačova?

První zahraniční ohlas, který mi přišel na můj mail, byl od amerického Národního bezpečnostního archivu, s nímž řadu let spolupracuji. Tento archiv tvoří 500 různých amerických nevládních organizací, má na 70 stálých pracovníků, dbá na to, aby americká vláda včas odhalovala všechny dokumenty, jejichž doba utajení už uplynula, a vydává je, stejně jako knížky, těžící z těchto dokumentů. Sídlí při washingtonské univerzitě a finančně jej podporují různé nadace v úhrnné částce 3 miliony dolarů ročně.
Tato instituce reagovala jako první dokumentem, který nese název In memoriam: Michail Gorbačov 1931–2022 a chci z něj ocitovat alespoň některé pasáže, protože je hodně obsažný.

Začíná větou: Archiv národní bezpečnosti truchlí nad dnešním úmrtím Michaila Sergejeviče Gorbačova, 1931–2022, prvního a posledního prezidenta Sovětského svazu, který ukončil studenou válku a umožnil svou „glasností“ otevřít práci archivů po celém světě. Píše v něm mj.:

Pan Gorbačov si zaslouží uznání, podle pozorovatelů tak nesourodých jako Ronald Reagan a Helmut Kohl, za revoluční změny v 80. letech, které transformovaly Sovětský svaz, svrhly železnou oponu, sjednotily Německo, umožnily Východoevropanům získat zpět své země, zrušily celou třídu jaderných zbraní, ukončil sovětskou válku v Afghánistánu, urovnal regionální konflikty a předložil model mezinárodní politiky, který odsoudil násilí jako jakékoli řešení politických problémů.

Dožil se toho, že jeho vizi „společného evropského domu“ a demilitarizovaného sociálně-demokratického Sovětského svazu zbourali jeho odpůrci. Straničtí aparátčíci a nacionalisté z Ruska i Ukrajiny vedení Borisem Jelcinem a Gennadijem Burbulisem rozpustili SSSR v roce 1991 a vyhnali Gorbačova z Kremlu. Jejich nástupci v Moskvě pokračují v ničení Ruska i dnes. Západní triumfalisté v 90. letech vzali veškerou zásluhu Gorbačova za jeho odvážné činy a z jeho „nového myšlení“ se nepoučili nic jiného, než jak přišel o moc.
Pan Gorbačov osobně pomohl Národnímu bezpečnostnímu archivu otevřít primární zdroje k celé této bouřlivé historii, i když mu dokumenty nijak nepřály. Zmocnil svého bývalého poradce pro národní bezpečnost Anatolije Čerňajeva, aby zveřejnil přepisy všech svých rozhovorů na nejvyšší úrovni, které „...jsme předali Reagan Library a George HW Bush Library a stále jsme museli čekat deset a více let, než proces odtajnění v USA uvolní americké verze.“

Jeho oddaní pomocníci jako Anatolij Čerňajev, Georgij Šachnazarov, Vadim Medveděv a Pavel Palaščenko pod redakčním vedením Vladlena Loginova vytvořili mimořádnou sérii dokumentů Gorbačovovy nadace, která nakonec zveřejnila tisíce stran přísně tajných přepisů a poznámek politbyra, které CIA předtím skrývala.

„Michail Gorbačov se s námi při mnoha příležitostech velkoryse setkal, odpovídal na naše otázky a přispíval svými vzpomínkami a retrospektivními analýzami, od nábřeží v Reykjavíku, kde se v roce 1986 setkal s Reaganem, přes milánskou konferenci, kde navrhl zelenou revoluci, až po mezinárodní projevy v Atlantě nebo Fairfaxu, kde vydělal peníze na udržení své nadace při životě, do své vlastní konferenční místnosti v Moskvě. Vážili jsme si jeho postřehů tehdy a vážíme si jeho odkazu dnes.“

Následuje celkem 13 příloh z vybraných dokumentů, týkajících se výlučně zahraničních vztahů Michaila Gorbačova. Začínají jeho jednáním s Margaret Thatcherovou v Chequers 16. prosince 1984, tedy z doby, kdy tam Gorbačov byl jako vedoucí sovětské parlamentní delegace, což byla vůbec jeho první zahraniční cesta v oficiální funkci. Byl to rozhovor, na nějž se později oba mnohokrát odvolávali. Ocenila, že nepodléhal tvrdým otázkám, které nastolila, ani nevypadal bojovně. Mluvil o nízkém bodu, který se tehdy projevil ve vztazích mezi Východem a Západem, a o nutnosti zastavit závody ve zbrojení, než bude příliš pozdě. Brzy po tomto rozhovoru Thatcherová odletěla do Washingtonu, aby se podělila o své nadšené Gorbačovovo hodnocení s Reaganem a povzbudila ho, aby zapojil sovětského vůdce do snahy snížit napětí mezi Východem a Západem. Řekla svému příteli a spojenci: „Mám ráda Mr. Gorbačova. Můžeme spolupracovat“. Popsala ho Reaganovi jako „neobvyklého Rusa... mnohem méně omezeného, více okouzlujícího“, a nikoliv defenzivního obvyklým sovětským způsobem ohledně lidských práv.

Dalším dokumentem je Reaganův dopis Gorbačovovi z 11. března 1985, který osobně doručil americký viceprezident George H. W. Bush při Černěnkově pohřbu (Bush sám sebe tehdy označoval za amerického ceremoniáře na pohřbech různých státníků). V dopise jsou dva pozoruhodné návrhy: První, aby Gorbačov přijel do Washingtonu. Druhý vyjadřuje Reaganovu naději, že jednání o kontrole zbrojení nám „poskytnou skutečnou šanci pokročit směrem k našemu společnému konečnému cíli – odstranění jaderných zbraní“. Gorbačov odpověděl 24. března a tím začala jejich častá a objemná korespondence, jejíž citace by zabrala mnoho stránek.

Ale ještě bych chtěl zaznamenat jeden Reaganúv výrok, který pronesl na společné večeři po jejich prvním osobním setkání v listopadu 1985 v Ženevě: „Pokud by lidé na světě zjistili, že existuje nějaká mimozemská forma života, která se chystá zaútočit na Zemi třeba na blížící se Halleyově kometě, pak by tato znalost sjednotila všechny národy světa“. Mimozemšťané přistáli, podle Reagana, ve formě jaderných zbraní; a Gorbačov si tuto frázi zapamatoval a použil ji ve svém slavném projevu „nového myšlení“ na 27. sjezdu strany v únoru 1986.

Rád bych ocitoval ze záznamu NBA část pasáže, týkající se setkání Gorbačova s nově zvoleným americkým prezidentem Bushem na Maltě koncem roku 1985: Po úvodní Bushově prezentaci z poznámek Gorbačov téměř zmateně poznamenává, že nyní vidí, že se americká administrativa (konečně) rozhodla, co dělat, a to zahrnuje „konkrétní kroky“ nebo alespoň „plány takových kroků“ na podporu perestrojky, „abych o tom nepochyboval“. Gorbačov chválil Bushe za to, že nesdílí starou studenou válku a myslí si, že „jediná věc, kterou musí USA udělat, je udržet své koše připravené na sběr ovoce“ ze změn ve východní Evropě a SSSR. Bush odpověděl: „Byl jsem nazýván opatrným nebo bázlivým. Jsem opatrný, ale ne bázlivý. Ale zachoval jsem se tak, abych vám nekomplikoval život. Proto jsem neskákal nahoru a dolů na Berlínskou zeď.“ Gorbačov odpověděl: „Ano, viděli jsme to a oceňujeme to.“ Sovětský vůdce dále uvítal Bushovy ekonomické a obchodní body jako „signál nové politiky USA“, na který americký byznys čekal. Gorbačov kladně reagoval na každou Bushovu zmínku ohledně kontroly zbrojení, chemických zbraní, konvenčních sil, příštích summitů, a tak dále.

Ke schůzce na Maltě se vyjádřil i německý kancléř Helmut Kohl. V dopise americkému prezidentovi poukázal na to, že Gorbačov „chce pokračovat ve své politice rozhodně, důsledně a dynamicky, ale naráží na vnitřní odpor a je závislý na vnější podpoře“. Doufá, že Bushova nadcházející schůzka s Gorbačovem na Maltě „poskytne silný stimul pro jednání o kontrole zbrojení“. Kohl také připomněl Bushovi, že „pokud jde o reformní proces v Polsku, Maďarsku, Bulharsku, ČSSR a v neposlední řadě NDR, můžeme poděkovat politice generálního tajemníka Gorbačova. Jeho perestrojka tyto reformy uvolnila, usnadnila nebo urychlila. Tlačil na vlády neochotné provádět reformy směrem k otevřenosti a přijímání přání lidí; a akceptoval vývoj, který v některých případech daleko převyšoval vlastní standardy Sovětského svazu“.

A také bych rád ocitoval další hlas, britského konzervativního poslance Johna Brownea, který Gorbačova doprovázel při jeho návštěvě Velké Británie. Uvedl, že ho poznal jako „inteligentního, pohotového a zvídavého... Gorbačovovo charisma bylo tak nápadné, že kdyby to systém komunistické strany dovolil, mohli se pan a paní Gorbačovovi stát sovětským ekvivalentem týmu Jacka a Jacqueline Kennedyových“.

Určitě máte nějaké zajímavé vzpomínky na návštěvu Michaila Gorbačova v Praze, že...

Gorbačovova návštěva Prahy v dubnu 1987 začala pro mne návštěvou jeho ženy Raisy v Anežském klášteře. V davu se ztratila její překladatelka, a protože jsem stál vedle ní, ujal jsem se této úlohy. Poté jsme kráčeli přes Staroměstské náměstí ke Karlově univerzitě, kde měla setkání se studenty. Rychle jsme našli společnou řeč, protože ona studovala francouzskou literaturu a já jsem ve Francii několik let žil a mám ji rád. Mimo jiné jsem se jí zeptal, zda se Gorbačov omluví za srpen 1968, naši lidé si to tak dychtivě přejí. „Nemůže, nedovolí mu to,“ odpověděla mi. „Proč?“ zajímal jsem se. „Protože mu to zakázala předsednictva obou stran – jak československé, tak sovětské.“ Byl jsem zklamán, jako všichni ti, kteří ho u nás vítali. Tak jsem ji alespoň požádal, aby mě s ním osobně seznámila. Stalo se, a když v roce 1991 přestal být prezidentem a věnoval se svému fondu New Policy, měl jsem možnost s ním několikrát hovořit. Jak jsem už uvedl, naposledy na Nový rok. Československo měl rád, a to nejen proto, že spolu s ním na moskevské univerzitě studoval Mlynář, který mu o naší zemi mnoho vyprávěl. Když se ho v roce 1988 zeptali zahraniční novináři, jaký je podle něj rozdíl mezi pražským jarem a jeho přestavbou, odpověděl: „Dvacet let.“ Bohužel měl pravdu i v konci obou snah o reformy.

Velkou oporou byla Michailu Gobačovovi také jeho žena Raisa...

Byla to láska od studijních let. Gorbačov byl prvním nejvyšším sovětským činitelem, který jezdil na své služební cesty s Raisou. A to nejen do zahraničí, jak si to vyžadoval diplomatický protokol, ale i po Sovětském svazu, což mu tehdejší funkcionáři tvrdě vytýkali. Byli zvyklí jezdit po SSSR na oficiální návštěvy bez manželek, protože na závěr každé návštěvy se konal banket a na něj byly přizvány i dívky, které jim byly k dispozici. Jednou jsem to zažil, když jsem byl v SSSR se svazáckou oficiální delegací. ÚV Komsomolu také uspořádal na závěr našeho pobytu banket, jehož se zúčastnily hráčky reprezentativního týmu ženské házené. Zeptal jsem se té, která mi byla „přidělena“, proč to dělají. „Když to odmítneme, nepustí nás do zahraničí,“ odpověděla mi.

Raisa byla manželkou nejvyššího sovětského představitele zcela jiného ražení. Byla pohledná, vzdělaná a nebála se při zahraničních cestách mít vlastní tiskové konference a se šarmem odpovídat i na záludné otázky novinářů. S Michailem Sergejevičem se seznámila na podzim 1951 ve studentském klubu Stromynka, když oba studovali na moskevské univerzitě, Raisa na filozofické, Michail na právnické fakultě. Doprovodil ji, a tak se přátelství měnilo v milostný vztah. Manželství uzavřeli při civilním obřadu 25. září 1953. Narodila se jim dcera Irina, která do posledního okamžiku svého otce střežila jako oko v hlavě.