Macron znovuzvolen francouzským prezidentem. Je to dobré i pro Evropu?

Francie se od pradávna dělila na dvě poloviny: sever smažil maso na másle, jih na oleji; sever pil jako aperitiv calvados, jih pastis. V politice se dělila na pravici a levici zejména v poválečné době, kdy se na politickém nebi objevily dvě nejvýraznější hvězdy: Charles de Gaulle a Francois Mitterrand. Ten byl prezidentem nejdelší dobu, celých čtrnáct let. A jako socialista měl různé pravicové protikandidáty: Jacquese Chiraka, Giscarda d´Estaigna, ale to v dané chvíli není podstatné.

Neuplynulo ani tolik vody v Seině, která protéká Paříží, a situace se dost výrazně změnila.

Měnila se už od jara 1968, kdy se země vybouřila v pařížském jaru, tolik podobném pražskému jaru, a přece v opačném gardu: zatímco v Praze se volalo po socialismu s lidskou tváří a tedy s vymoženostmi západoevropské a tím i francouzské demokracie zejména v podobě svobody slova, tak v první řadě francouzští studenti křičeli proti generálově vládě „Deset let stačí!“ a požadovali, co si oni představovali pod pojmem demokratický socialismus.

Jenže rokem 1989 a zejména pak rozpadem Sovětského svazu v roce 1991 zmizelo rozdělení světa na socialistický a kapitalistický. Nástupce SSSR – Ruská federace – se svými sociálními rozdíly se stala nejkapitalističtější zemí, satelitní státy vyškrtly slovo socialistické ze svého slovníku a bipolární svět se změnil v mnohopolární. Podle studie osmi evropských ekonomických institucí v Rusku připadá na jednoho bohatého 71 chudých občanů, v Evropské unii je to kolem 40. A Vladimír Putin je nejbohatší státník na světě, připočteme-li  k jeho ročnímu prezidentskému platu v přepočtu 4 miliony korun i jeho majetek: palác u Moskvy, který je dvakrát větší než Buckinghamský palác, byty, domy nebo vily. Vlastní i zámek nad břehy Černého moře, soukromou vinici, má vlastní přistávací plochu pro helikoptéru.

Pojďme tedy prosím k volbám…

To jsem považoval za důležité předznamenat, když chci charakterizovat, v čem byla podstata současných francouzských prezidentských voleb, v čem se tedy lišili kandidáti druhého kola – Emmanuel Macron a Marine Le Penová. Už nejde o tyto zásadní politické rozdíly, ale o rozdílné postoje k Evropské unii a k Evropě vůbec, o vztah ke spojencům a k jejich potenciálním protivníkům, a řadě dalších podobných problémů.

Proto je obtížné charakterizovat současné dva prezidentské kandidáty, zda představují levici a pravici, maximálně lze hovořit o pravicovější či levicovější politický střed. Spíše se ptáme na jejich postoje k praktičtějším otázkám: jakou by měla mít Evropská unie podobu a kam by vlastně měla směřovat. Ve Francii se sociální boj zúžil například na 35hodinový pracovní týden či na dobu odchodu do důchodu. V současnosti vystupují do popředí otázky migrace, uprchlíků z Ukrajiny, protiruské sankce. Poněkud zjednodušuji, těch otázek a problémů je více, ale nikoliv dominantních.

Prezidentský duel skončil předpokládaným vítězstvím Emmanuela Macrona. Upřímně řečeno, spíše bylo otázkou, o kolik procent zvítězí Macron; vítězství Marine Le Penové by bylo skutečným překvapením. Francie nezklamala, vsadila na jistotu, Le Penová už potřetí neuspěla a tentokrát dokonce větším rozdílem než v roce 2017. Má ještě jednu šanci: parlamentní volby v  polovině června, o nichž se ve Francii hovoří jako o třetím kole nynějších voleb, byť to není přesné. Už proto ne, že francouzský prezident, stejně jako americký či ruský, má od de Gaullových změn ústavy podstatně více pravomocí než ostatní evropští prezidenti. Mimochodem, ve světě je celkem 121 prezidentů, z toho devět žen – kdyby zvítězila Le Penová, byla by první ženou, která by v Elysejském paláci zaujala toto prezidentské místo, její už třetí manžel by byl poprvé jen mužem v domácnosti.