Vy říkáte, že obrovským problémem našeho státu je, že ze státní správy byli doslova vyhnáni odborníci. Není ale i problém politických stran, že na kandidátkách do sněmovny nejsou kvalitní, vzdělané a kvalifikované osobnosti? Politici rozhodují o ekonomice státu, ale kdo z nich má ekonomické vzdělání? Není to obecně problém úpadku elit a možná nejen politických?

Teď jste zabrnkal na mou osobní velmi citlivou strunu. Protože já když o těch věcech přemýšlím, tak celou tu dvacetiletou uplynulou éru u nás jako červená nit provází zvláštní rozpor, jak na jedné straně je tu kultivovaný volič, který ve volbách vydává jasný signál, a na druhé straně je tu odezva extrémně nekultivovaných politiků. To je věc, na kterou nemám vysvětlení. Ale každopádně tady máme krizi elit. My jsme v této společnosti nedokázali vytvořit elity. Lidi, kteří roli elit sehrávali v polistopadové éře, jsou mnohdy karikaturami toho, co má být elita.

Je otázkou, jaký je na to lék. Volič bude muset dávat ještě v několika volbách dávat najevo všemi možnými způsoby, že něco takového přestává tolerovat. Je to i otázka vlastního volebního systému a problém je, že náš volební systém je nastaven na kultivované prostředí. Obávám se, že v tom je zakopaný pes. Obávám se, že tvůrci politického systému ho vytvářeli s tím, že ho vytváří pro relativně kultivovanou a stabilní politickou scénu. Ale máme tady extrémně nekultivované politiky, kteří tento systém nedokážou využít, ale jenom zneužít.

Kdy se to zlomilo? Měli jsme tu souboj dvou velkých osobností, Václava Klause a Miloše Zemana, a i když někdo je příznivcem toho či onoho, nebo žádného z nich, tak musí uznat, že to jsou osobnosti, které jsou velmi vzdělané a mají celostní pohled na společnost a řešení jejích problémů a toho, jak by měl stát fungovat. Když to dnes porovnáme třeba s Bohuslavem Sobotkou a Miroslavou Němcovou...

To, co popisujete, je problém i ve světové politice. Zdá se, že se střídají období silných a slabších osobností.  Vzpomeňme si například na čtveřici Ronald Reagan, Margaret Thatcherová, Helmuth Kohl a Michael Gorbačov a srovnejte to s dnešní světovou politikou a jejími osobnostmi, a plakal byste. V české politice nenásleduje za generací silných politiků nic, nebo je to v těch stranách velmi ukryto. Když se dnes podíváme na šéfy velkých politických stran, tak je to přesně tak, jak to popisujete. Například u Miroslavy Němcové je třeba spousta dobré vůle, ale nic více, žádné charisma, žádné schopnosti a hlavně za lidmi typu Miroslavy Němcové zůstává větší spoušť, než by zanechali destruktoři apriorně určení k ničení. Osobnosti typu Němcové jsou dobrým příkladem rčení, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. V ODS ty dobré úmysly jejích představitelů pokud nevedou do pekel, tak na okraj politické scény.

Vy jste nyní ministrem, kandidujete do sněmovny, stal jste se tedy politickou figurou, ačkoli jste byl vždy dříve na odborných pozicích. Chtěl jste se stát politikem?

Ne, já jsem se nikdy politikem stát nechtěl. V tom jsem konzistentní snad ještě od dob uvažování v mateřské školce, že jsem typ osobnosti, která jde za nějakým cílem. Mám před sebou nějaký cíl a zajímá mě, jak k němu dospět. Proto i můj pohled na politiku byl vždy takový, že jsem politiku nikdy nedokázal vnímat jako cíl, ale jako prostředek, abych něco uskutečnil. Protože se zabývám dopravou a energetickými sítěmi, což se o mě moc neví, tak jsem šel za těmi cíly.

Druhá věc, která mě charakterizuje, je, že jsem člověk, který má rád výzvy, a já jsem už v tom prvním období, kdy jsem působil po krátkou dobu jako náměstek ministra, jsem podlehl výzvě to zkusit. To jak vypadá česká politika a správě věcí veřejných beznadějně ve mně excituje adrenalin. Když vyjedete za hranice, tak tam máte pocit, že tam věci fungují přirozeně a snadno. Pro mě je obrovská výzva řešit tento rozpor. Rozhodující věc, proč jsem šel do tohoto dobrodružství – protože z pohledu mé profesionální kariéry se jedná o velké dobrodružství, neboť by mi asi bylo lépe, kdybych pokračoval v tom, co jsem dělal – byla snaha to zkusit. Dokázat, že to jde a že to nemusí být tak těžké. Že nemusí být tak těžké poměry ve správě věcí veřejných otočit a zlepšit. To je moje motivace a můj hnací motor.