Má podle vás i po téměř padesáti letech stále smysl si připomínat smutné výročí 21. srpna 1968, kdy demokratizační proces Pražského jara násilně utnula vojska Varšavské smlouvy, která vstoupila proti vůli tehdejšího vedení státu do Československa?

To bude mít smysl vždycky a dneska je to možná o něco naléhavější, protože je třeba si připomínat, že tahle země měla v čele reprezentaci, která svoji veřejnost obelhávala. A veřejnost jí uvěřila a ukázalo se, že lidé, kteří vzešli ze zločinů komunistické totality, nemají ani schopnost, ani morální právo stát spravovat a v rozhodujících chvílích ho hájit. Celá ta reprezentace Pražského jara jednoznačně selhala. Tohle poznání je strašně důležitý historický moment pro naši budoucnost.

A proč je potřeba si toto výročí připomínat dnes ještě naléhavěji než dřív? 

Kvůli faktu, že období po srpnu 1968 po krátkém vzepětí touhy po svobodě přišla normalizace, kdy se lidé začínali bát, začínali mlčet, začínali si doma říkat, že tohle nesmí vyslovit venku, aby se jim něco nestalo, kdy nastalo tvrdé utlačování těch, kteří nechtěli jít s novou mocí, to, čemu se říkalo normalizace. Já si dodnes vzpomínám na zoufalství svého otce v letech 1969 až 1972, kterému jsem tehdy velmi málo rozuměl a kterému myslím dnes rozumím dokonale. Otec tehdy najednou nebyl schopen uvěřit, že jeho přátelé dělali něco, co si ještě před půl rokem nikdo neuměl ani představit. Utekl rok od 21. srpna 1968 a chování, které bylo před rokem pokládáno za nemravné, bylo najednou normou. A takto plíživě to postupovalo a já mám obavy, jestli dneska nejsme v podobném procesu. Zda-li si věci, které ještě před dvěma lety byly nemožné, nejsou dnes pokládány za normu a zda se neocitáme v nějakém procesu plíživé normalizace.

Vaše strana TOP 09 upozorňuje na některé vládní koalicí prosazené zákony, které postupně ukrajují z občanských svobod.

Je to plíživé odebírání svobody a především je to postupné otupování veřejnosti vůči něčemu, co ještě nedávno bylo nepřijatelné. Budu osobní: zkuste si představit, že před třemi roky by ministr financí Miroslav Kalousek byl vyšetřován Evropským úřadem pro podezření z dotace, zkuste si představit, že ministr financí Miroslav Kalousek by jednoznačně nastavoval podnikatelské prostředí ve prospěch svých firem, zkuste si představit, že jedna z jeho firem by byla obžalována pro podezření z korupce. Jak dlouho si myslíte, že by ministr financí Miroslav Kalousek vydržel tlak veřejného mínění, než by odstoupil? Dva dny, tři dny? Maximálně. A dnes je to u ministra financí Andreje Babiše realita a žádný tlak veřejného mínění tady není, protože se podařilo postupnou manipulací a postupným strachem tlak veřejného mínění eliminovat. Tomu se říká normalizace.

Neměli bychom tedy ještě víc poukazovat na shodné rysy tehdejší a dnešní doby, protože mladá generace, která normalizaci nezažila, je to pro ni jen vzdálená historie, si rizika toho, co se dnes děje, neuvědomuje?