Jako místopředseda Strany demokratického socialismu jste na kandidátce KSČM  – Česká levice na druhém místě (lídryní je europoslankyně Kateřina Konečná) do nejbližších voleb, které nás čekají, tedy těch evropských. Co byste si představoval jako dobrý výsledek v nadcházejících volbách do Evropského parlamentu?

Za úspěch osobně budu považovat obhájení tří mandátů, v ideálním případě zisk jednoho navíc. Mladá kandidátka, propracovaný program, to vše k tomu má dobře nakročeno. Spojujeme širokou levici, ukazujeme, že hájíme zájmy 90 % lidí a že se nebojíme přijít do Evropského parlamentu s tím, že chceme změnit pravidla hry, která jsou často nastavená ve prospěch všech, jen ne obyvatel Unie.  

Ve své programové vizi máte heslo, že Evropa má být především pro občany. Také tam máte poznámku, že evropské společenství nemá být další výmysl komplikující život. Jak daleko k těmto snům EU má? A přibližuje se k nim, nebo naopak vzdaluje?

Upřímně mi přijde, že současná Evropská unie malinko neví, co sama se sebou. Na jednu stranu se tváří jako velký ochránce demokracie, lidských práv a občanských svobod, na druhou stranu řada jejích zástupců byla ochotna oslabit postavení národních států oproti nadnárodním korporacím. Jedním dechem je ale potřeba dodat, že z Evropské unie přišla řada kroků, které vedly například k vyšší bezpečnosti práce, ochraně spotřebitelů a ostatně i často proklínané dotace pomohly vzniknout řadě klíčových projektů u nás. Stejně tak vídáme, že to, co původně mohl být dobrý záměr, si zprzníme sami na národní úrovni.

Miliardář a filantrop George Soros si postěžoval, že EU se hroutí jako SSSR v roce 1991 a že „politbyro“ jen vydává zbytečné příkazy. Je jeho hodnocení trefné?

Přirovnávání zrovna k hroutícímu se Sovětskému svazu mi nepřipadá úplně na místě. Je pravda, že Evropská unie není schopná dlouhodobě přežít ve svém současném stavu. Je přebyrokratizovaná, v mnoha ohledech je netransparentní a nedovede pružně reagovat. V první řadě je potřeba přehodnotit základní smlouvy, na základě kterých EU funguje, dát Evropskému parlamentu zákonodárnou iniciativu, zvýšit váhu občanských iniciativ. To jsou ovšem pouze záplaty. V situaci, kdy čelíme klimatickým změnám a neustále rostoucí ekonomické nerovnosti, která má potenciál ochromit růst ekonomiky, se musíme ptát sami sebe, jestli dává smysl dál žít v systému, který za hlavní měřítko úspěchu a efektivity považuje zisk.

Ministr zahraničí Tomáš Petříček prý opakovaně vystupuje proti českým zájmům. Mají to dokládat kauzy s banderovci a venezuelským prozatímním prezidentem Juanem Guaidóem. Nejvíce ho kritizují komunisté. Jak vidíte naši zahraniční politiku v podání současného ministra a jmenované zahraniční kauzy vy?

To, jak naši zahraniční politiku vede pan Petříček, by nemělo být překvapením. Jenom pokračuje ve stejné linii podřízenosti jako většina jeho předchůdců. Stačí se podívat třeba na hlasování OSN ohledně amerického embarga proti Kubě. Tam tradičně hlasují pospolu Spojené státy, jejich závislá území, Izrael, státy, které zrovna USA štědře dotují… a potom Česká republika. V tomto ohledu by stálo za to vzít si příklad třeba ze Slovenska. Ti neschválili ani odtržení Kosova, ani samozvaného prezidenta Venezuely. Z mého pohledu samozřejmě není přípustné, abychom uznali jako legitimní hlavu státu někoho, kdo nebyl zvolen regulérní demokratickou cestou. Co se týká banderovců, tak to se už naprosto vymyká možnostem běžného chápání. Rehabilitaci skvadry, která má na svědomí masakr Židů, Poláků, volyňských Čechů a dalších, nemůžeme prostě označit za vnitřní záležitost Ukrajiny. Kdyby Němci začali oslavovat členy SS jako hrdiny, neohradili bychom se snad?

Premiér Andrej Babiš byl americkým prezidentem Donaldem Trumpem pozván do Bílého domu. KSČM tvrdí, že jsme vůči USA servilní. Opačný politický tábor zase obviňuje prezidenta Zemana z přílišné náklonnosti k Rusku a Číně. Jak to vlastně je? Připomínám, že ve své „evropské vizi“ máte kritickou připomínku, že „skáčeme, jak pískají ostatní.“ Koho tím myslíte?

Ono to, že skáčeme, jak pískají ostatní, je v podstatě motiv velké části české historie. Dokud se k americké vlajce tulí jenom pan Trump, tak proč ne. Je to trochu k smíchu, ale ostatně je to jeho vlajka. Problém vidím v tom, když začneme cizí vlajky objímat my. A pak je úplně jedno, jestli je to vlajka americká, čínská, tibetská nebo ruská. Pojďme si v první řadě říct, co jsou cíle České republiky. A ne, nestačí jenom prohlásit, že Spojené státy nebo Rusko by měly být naši nejlepší kamarádi a že budeme dělat všechno, co jim na očích uvidíme. Takový přístup nedělá dobře v žádných vztazích – ani mezilidských, ani mezinárodních.