Poslední březnovou sobotu zasedli ve stejném sále v Římě, kde byla před šedesáti lety podepsána smlouva o založení EHS, evropští státníci. Kolik důvěry ve vás vzbuzuje jimi podepsaná deklarace, že EU by měla být za deset let bezpečná, prosperující, konkurenceschopná a sociálně odpovědná?

Předeslal bych, že nejsem žádný politik, žádný ekonom, že se na věci dívám selským rozumem a s takovou intuicí, kterou jsem se naučil možná u Indiánů. Tušit z nenápadného mráčku bouři nebo z nenápadného plížení jaguára nějaké nebezpečí. A v posledních dvaceti letech se má tušení často potvrdila. Na mě ty čtyři uvedené body-sliby působí jako neustálé mlácení prázdné slámy. Je to pořád dokola, stejná slova, stejné fráze, stejné myšlenky, není tam nic převratného. Když jsem před pár dny poslouchal ekonomku Ilonu Švihlíkovou, tak dokonce říkala, že z toho je cítit, že Evropská unie nemá pud sebezáchovy. Projdeme-li si ty čtyři body, tak vypovídají o tom, že to je ve skutečnosti úplně jinak, než nám slibují. Víme, jak je to s bezpečností, neexistuje žádná dohoda, jak se budou hlídat hranice nebo jestli se vůbec budou hlídat, jak budou pokračovat další migrace, nebo nebudou, jak se budou dělit lidé, nebo nebudou. Je tam tisíc otazníků, na které není žádná odpověď.

A co se týká prosperity. Prosperity koho? Prosperity korporací? Když jsme vstupovali do Evropské unie, tak jsme měli dojem, že bude i u nás podobná prosperita jako v jiných zemích. Jistě, máme se dobře jako nikdy předtím, ale nelze se uchlácholit a nevidět, že se zde z toho profilují určité silné skupiny, které jsou bezohledné vůči ostatním. A konkurenceschopnost? Podle mě karty byly rozdány hlavně  tím, jak jsme otevřeli hranice a vtrhly sem silné společnosti, právě ty korporace, které nám nedají šanci k nějaké konkurenceschopnosti. Pořád se nadává, co se za bolševiků vyrábělo špatně. Jistě, ale také si dobře  vzpomínám, když se otevřely hranice, tak k nám z Německa jezdily davy nakupovat salámy, na které se nadávalo. Ruka trhu zlikvidovala naše firmy, z nichž některé byly dobré, ba i vynikající. Stavěli jsme například cukrovary po celém světě, v Jižní Americe, všude, ale ten cukr byl u nás úplně zlikvidován. Vždy jsem si myslel, že vyhraje, kdo má lepší výrobu a lepší cenu. Jak jsem zjistil, tak to tak není. Jsou tady příkazy, pokyny, co se bude a co se nebude vyrábět. Vypadá to naprosto jako RVHP, proti čemuž jsme se bouřili.

A sociální odpovědnost? Čí odpovědnost? Zase z toho vyplývá, že existuje jakési jádro Evropské unie a vedle něj periferie, kam jsme počítáni my. Ať už chtějí, nebo nechtějí několikarychlostní Evropu, tak málo platné, ona tu ve skutečnosti pořád je. Sociální odpovědnost, to zní hezky. Ale podívejme se, jak se k nám chová jádro Evropské unie třeba  u potravin, o kterých se v poslední době konečně po třinácti letech spolužití začíná mluvit, kdy nám jako sociálně slabším asi stačí nekvalitní potraviny a dokonce za vyšší ceny než ty kvalitní. To je nějaká sociální spravedlnost?

Jak byste ohodnotil stav, do kterého se Evropská unie jako pokračovatelka EHS po šedesáti letech existence dostala? V čem je přínosem, v čem přítěží?

Vrátím se k tomu počátku, k Evropskému hospodářskému společenství. To mělo jasné a jednoduché myšlenky, o nichž jsme předpokládali, že se budou rozvíjet. Bezcelní unie pochopitelně, otevřené hranice, volný pohyb lidí a zboží. Ale na to se začaly nabalovat úřednické systémy, masy úředníků, ty musely produkovat příkazy, čímž došlo k obrovské byrokratizaci celé Unie, proti které se bouří zejména ti, kteří na to nejvíc doplácejí. Nejvhodnější pro Evropu by byl návrat k prapůvodním myšlenkám, a ne z toho dělat byrokratický systém příkazů, rozkazů, co se bude konzumovat, jaké syrečky se budou vyrábět. Je to směšné, když vycházejí takové příkazy a směrnice jako třeba ta o banánu. Tenkrát jsem k tomu psal, jak má být banán správně zatočený. Jeden člověk, který si dal práci a vyhledal tu směrnici, tak mě upozornil, že se nejedná o zatočení banánu, ale o jeho průměr. Ale není to v bleděmodrém to samé? A tím se tam živí za vysoké platy ti úředníci. A my máme podle toho skákat?

Politické elity jsou zjevně odtrženy od reality života běžných lidí. Co by se muselo stát, aby přestaly jen vypouštět prázdné fráze a nereálné sliby jako z té zmíněné deklarace, ale začaly se řídit požadavky a zájmy těch, jejichž hlasy je do vysokých funkcí vynesly?

Někdy k tomu dojde. Nechtějí si to připustit, myslí si, že dělají velké dobro, ale žijí v úplně jiném světě a nechtějí slyšet žádnou kritiku, protože si vybudovali svůj svět. My máme jiný. S postupem té sociální nevyváženosti vznikají obrovské tlaky, které někdy mohou velice rázně vybouchnout. Jsem rád, že jsme součástí Visegrádské čtyřky – ať se na její politiky dívám jakkoli, tak na nich oceňuji, že se alespoň snaží trošku narušovat jednohlasnost Evropské unie, protože evropští politici se nám snaží vnucovat představu, že všichni musíme být stejní. A to je to zlo, že po nás chtějí, abychom byli uniformní.  Opět myšlenky  převzaté jakoby od RVHP. Jasně, uniformitě se lépe vládne.