Podle Petra Robejška jsme během násilností na silvestra v Německu viděli „chování nájezdníků v praxi“. Je to přirovnání příliš nadsazené, nebo odpovídá realitě?

Když se na to podíváme z pohledu Evropanů a na skutečnost, že Německo není ve válečném konfliktu s žádným muslimským státem, mohly bychom vyjádření kolegy Robejška pokládat za příliš nadsazené. Celá řada násilných projevů ale měla charakter cíleného ponižování žen v komunitě někoho, koho pachatelé považují za nepřítele, a v tom smyslu se to přirovnání blíží pravdě.

Po zveřejnění zpráv o oněch událostech se objevily spekulace, že to byla provokace s cílem přilévat olej do ohně a popudit společnost vůči migrantům. Co si o tom myslíte?

Zeptal bych se zastánců takových názorů, kdo má dnes takový potenciál zkoordinovat, zorganizovat a iniciovat takový typ násilného chování s cílem zdiskreditovat skupinu muslimských migrantů. V rámci takových teorií jsem se setkal s oslími můstky vedoucími směrem k Moskvě a jejím geopolitickým hrám. Ty sice Rusové ovládají a není důvod si o nich dělat nějaké iluze, ale toto je jev, kde chybí indicie. Že Rusům může vyhovovat chaos v Evropě, je pravda, ale nevím, jak by to mohli provést, řídit a koordinovat.

Zmínil jste německou mediální autocenzuru, opožděné informování o incidentech. Proč k tomu dochází ve svobodné demokratické zemi?

Valná část německých, ale i obecně západních mediálních elit jsou lidé levicově liberálního ražení, mají určité ideologické předpoklady, a když se pak sociální realita nějak vymyká jejich optimistickým předpokladům, mají tendenci popírat to, co jim boří jejich ideologický rámec. Problém je v politicko-ideologické orientaci mediálního manistreamu.

Trochu to připomíná začátek devadesátých let v Česku, kdy se o řadě věcí nepsalo z obavy o „naši křehkou demokracii“. Dá se to srovnat se současným Německem?

Doba v 90. letech u nás byla specifická v tom, že padl režim, který byl ztotožňován s levicovým pojetím a pravice byla automaticky vnímána jako něco lepšího. A také i psychologickým nastavením směrem k dojmu, že si přece nebudeme naši krásnou transformaci nějak kazit tím, že bychom připustili, že je něco špatné. Na Západě je ale dnes to ideové ukotvení mediálního mainstreamu mnohem hlubší. Levicový étos vychází z univerzit, jimiž většina západních novinářů prošla, a táhne se to už od roku 1968. Elity jsou vázány na socialisty a zelené a flagrantní ukázkou není jen přístup k migraci, ale například postoj Bruselu k současnému dění v Polsku. Je tam vidět dvojí metr – když tam osm let čistila mediální scénu levicově liberální vláda, v Bruselu k žádným atakům vůči polským politikům nedocházelo, dnes je to naopak.

Podle některých názorů bychom v přístupu k imigrantům jako Evropané měli vyjít „na půl cesty“ vstříc. Je to relevantní příměr?

Do jisté míry by to byl ideální vztah, ke kterému se abstraktně nemá smysl vymezovat. Občané Evropy ale nikam neproudí, aby se někde „v půli cesty“ s někým potkávali. To platí i obrazně, je přitom jasné, že ke kompromisům jistě bude muset docházet, je jen otázka, v čem budou spočívat. Základem demokracie je vláda práva a existují právní normy, které se v Evropě probojovávaly po staletí a stály spoustu krve a utrpení. A před tímto právem si musí být všichni rovni a mít stejná práva i povinnosti. V tom Evropa nesmí uhnout, ve chvíli, kdy určitým komunitám začne zvolňovat pravidla, bude to konec právního systému.

Občanské právo a lidskoprávní otázky nejsou totéž a mohou se – aspoň v některých interpretacích – jevit konfliktně. Médii proběhla zpráva, podle níž německá soudkyně osvobodila muslima, který byl obviněn z násilí na své ženě, s tím, že na to má právo, protože to patří k jeho kultuře…

Na zprávu o tomto rozsudku jsem narazil jen v médiích, ale pokud je to skutečně pravda, je to právě ten moment, kterého se bojím. Ta soudkyně nemůže přece vyjmout z německého práva někoho jen proto, odkud pochází. Pokud by takový rozsudek nabyl právní moci, byla by to velmi špatná zpráva.

Mohou muslimští aktéři incidentů přístup k řešení problému vnímat i jako slabost západního státu?

Dokážu si představit, že si to tak interpretují, spousta z nich pochází ze států, kde převládá striktní výklad islámu a nedemokratická forma vládnutí a často rozumí hlavně síle. Celá řada politických aktů, která není provázena znakem síly a donucení, tam nebývá respektována a je vnímána jako slabost. To může platit i v tomto případě, kdy jsou vidět ústupky, nerozhodnost a nejasné reakce vůči násilníkům.

V řadě komentářů se jejich autoři ptají, kde jsou západní feministky, které z levicově liberální pozice zastávají multikulturalistické postoje, a přitom se dívají na nemyslitelné porušení ženských práv?

To je nesmírně schizofrenní situace. Proti přirozenému – ne ideologickému – multikulturalismu přitom nic nemám, naopak ho považuji za velmi žádoucí, i když křehký a náročný proces. Ideologický multikulturalismus vztažený na partikulární práva muslimské menšiny se ale rozchází se snahou o zrovnoprávnění žen. Prosazování práv žen a ponechání příliš široké kulturní a náboženské autonomie muslimských komunit nelze sloučit. Muslimské komunity, které si tuto autonomii udrží v podobě, na jakou byly zvyklé ve svých domovech, budou vždy porušovat práva žen vnímaná podle evropských standardů.

Jak se podle vás tímto stavem budou koncepty multikulturalismu a feminismu vyrovnávat?

Na každou radikální formu, a tedy i na radikální feminismus, se dívám s velkým podezřením. A multikulturalismus pojímaný jako abstraktní ideologie je stejný nesmysl jako komunismus v pojetí bolševiků – nemůže fungovat. Každodenní snaha o to, aby různé komunity vzájemně v míru žily na mikro- a mezzo- úrovni, je užitečná a potřebná, zezdola budovaný a shora pouze inspirovaný multikulturalismus je žádoucí. Ne ale jako ideový mustr, který je stavěn jako jediná pravda, a cokoli mu odporuje, se musí vyčlenit a vyřadit z diskuse někdy i kriminalizujícími nálepkami. To nepovede k ničemu dobrému. Pro spoustu zastánců této ideologie je uprchlík jen abstraktní pojem, stejně jako byl pro marxisty abstraktním pojmem dělník.

Jedním z nejfrekventovanějších současných pojmů je integrace uprchlíků. Německo ve svých plánech vychází ze zkušenosti minulých desetiletí, kdy se podařilo integrovat miliony imigrantů. Je to reálné i nyní?

Velká většina muslimských migrantů v minulých desetiletích byla ve velké většině úspěšně integrována. To byla ale migrace, která probíhala za úplně jiné historické a politicko-ekonomické situace. Integrace probíhala průběžně a v době, kdy byla v Evropě potřeba nekvalifikovaná pracovní síla. Dnes je podoba evropské ekonomiky úplně jiná, jsou potřeba lidé s jazykovými znalostmi, znalostmi IT apod., to dřív v montovně VW nebylo potřeba. Dnes bude integrace mnohem obtížnější, migrace má jiný charakter a podle mne v rámci jedné generace bude nemožná. To se ale týká jen určitých zemí.

Jak podle vás v otázkách spojených s imigrační krizí postupuje česká vláda?

Česká vláda tančí mezi vejci, roli zlého muže hraje ministr Chovanec, což je dáno i jeho resortem, premiér Sobotka je kompromisnější. Co se týče migrační krize si ale nemyslím, že by vláda udělala nějakou výraznější chybu. Na druhou stranu ještě neproběhla zkouška formou většího počtu migrantů na našem území.

Nemůže přinést štěpení koalice Andrej Babiš, který se občas dostává do rozporu s postojem ČSSD?

U Andreje Babiše jsem vysledoval, že se k tomu dlouho nijak nevyjadřoval. Považuji ho za „marketingový“ typ politika, tedy bezideového člověka, který šel do politiky jen realizovat své osobní zájmy, a je patrné, že čekal, až se ustálí veřejné mínění a podle toho se zařídil. Sladění pozic s Hradem a Milošem Zemanem je patrné, střet ČSSD a ANO bude ale jen rétoricky, využije se výbušné téma, které ve volebním klání může hýbat procenty, ale zásadní roli by pro koalici hrát nemělo.

Je dobře, že takto bere vláda téma radikálům?

To, že tato témata radikálům berou standardní politické strany, je v pořádku, právě proto, aby se nedával prostor radikálně až extrémně naladěným subjektům. To je jejich úkolem. Od roku 1998 ale stejně v řadě voleb skutečná krajní pravice významnější podporu neměla. Částečně ale může nyní posílit.

Může se radikální pravice stát předmětem „politického podnikatelství“, získat tak prostředky a vstoupit do parlamentu?

Dovedu si představit, že za současné situace by s patřičným kapitálem nějaké uskupení založené na odporu k islámu uspělo, jsem ale skeptický k tomu, že by tak mohlo dosáhnout třeba deseti a více procent.

Mluví se nejen o extremismu, ale i o „temných spodních proudech“, které mohou destabilizovat společnost…

Ty existují v každé společnosti, a pokud se běh dějin dostane do nepěkné situace, je to příležitost, aby se projevily. Doba velice často dostává na povrch různé lidi z okraje společnosti a to se stát může i dnes.