Značnou pozornost vyvolalo vaše sdělení na Twitteru, že nelze nevnímat sílící kritiku České televize, a to od mediálních odborníků i od široké veřejnosti. Dodal jste, že to je velké téma k diskuzi pro Radu ČT a že je třeba, aby sněmovní mediální výbor kladl přísné otázky a hledal řešení, a to hned v lednu. Vy jste vždy patřil spíše k zastáncům veřejnoprávních médií, co vás tedy vedlo k tomuto tweetu?

To není tak, že by přišel jeden impuls zrovna teď před Vánoci. Ale na úvod chci především podtrhnout, že mám za sebou dvanáct let v Českém rozhlase, takže veřejnoprávní média – víc samozřejmě rozhlas – znám zevnitř. A velmi citlivě vnímám jejich pozici v mediálním prostoru. Kdo zná moje vyjádření, tak ví, že dlouhodobě jsem a budu na straně veřejnoprávních médií v tom smyslu, že když jsou hodně kritizována třeba od senátora Veleby, Hradu, nebo když se Tomio Okamura v poslední době dost agresívně vyjádřil proti nim, že se mají rušit a podobně. Tak s tím já bytostně nesouhlasím. Naopak vždy říkám, že právě veřejnoprávní média jsou jakousi hrází, prvkem demokracie nebo hlídacím psem nás politiků, protože v soukromých médiích si skoro může každý napsat, co chce. Ale u veřejnoprávních médií mám jakž takž jistotu, že nebudou sklouzávat. Po tom tweetu jsem se stal terčem útoků, že jsem podobný jako okamurovci nebo podobný jako KSČM, že chci Českou televizi nějak omezit nebo ohrozit, protože se mi nelíbí kritika hnutí ANO nebo pana Babiše. Ale o tom to vůbec není.

Proč jste tedy upozornil na sílící kritiku České televize, a to nejen od jejích diváků, ale i od odborníků přes média?

Protože jsem bývalý novinář, a to je druhá zásadní věc, tak srovnávám kvalitu. A když vidím třeba naprosto profesionální server Hlídací pes, jeho šéfredaktora Roberta Břešťana, který byl mým kolegou v rozhlase, tak to je pro mě ukázka nezávislé žurnalistiky opřené o zdroje a data. Nebo když vidím DVTV s Drtinovou a Veselovským, tak to je projekt, který je velice úspěšný a přitom levný. Na jednu kameru točí rozhovory ve velkém newsroomu bez velkých nákladů, sklízejí úspěchy a jakou mají sledovanost. Sbírají i novinářské ceny a přitom celé to je nízkonákladové a efektivní.

A teď co mě k tomu vedlo. To jsou takové jednotlivé kapičky. Třeba před rokem byla Česká televize kritizovaná za přístup k americkým prezidentským volbám, a to dokonce od Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Říkal jsem si, když už velká mediální rada přistoupí veřejně k nějaké kritice, tak to už není samo sebou. To už vnímám tak, že na tom něco bude. Ve stejné době se podobně vyjádřil – ale těch lidí je víc – pan Radim Valenčík, který byl k České televizi také kritický za to, jak v této věci informovala. Pak mě šokovalo nebo překvapilo, když investigativní reportérky ČT někdy na konci srpna točily reportáže kolem Čapího hnízda a najednou běhaly po Praze s obsahem spisů, které nikdo ani neviděl a ony už je měly u sebe. Tak to mi také nepřišlo jako etická práce. Ale pořád jsem nic neříkal, neřešil jsem to.